Povídka stroje.
Poprvé byl při něm sám,
hoch byl mladý, v tváři bled;
dobře byl mu hukot znám,
píseň, kterou stroj si ved’.
Byla noc. On znaven kles’,
slyšel hučet stroj a hřmít,
pořád se mu zdálo dnes,
že mu chce cos povědít.
Jak by stroj ten duši měl,
jak by mluvit uměl snad,
ať již nechtěl nebo chtěl,
musel jemu naslouchat.
A v tom ruchu jeho kol,
a jak stál tu v noční čas,
poslouchaje ve snách zpol,
slyšel náhle stroje hlas:
45
„Kde ty stojíš, jedenkrát
zrovna stál tvůj otec tak,
tenkrát švarný, silný, mlád –
nechat mohli na něm zrak.
A tvá matka v rozkvětu
byla samý zpěv a smích:
setkali se prvně tu
nedaleko u kol mých.
V mnohou noc a v mnohý den
vídal jsem tu matku tvou,
vyslechl jsem celý sen
milujících srdcí dvou.
Líbali se v ret a líc,
v čistý úběl svojich čel,
a já hučel víc a víc,
by jich nikdo neslyšel.
V jednu noc však neblahou,
zrovna, kde ty, hochu, sníš,
slyšel jsem, jak s přísahou
zvedá dlaň tvůj otec výš.
46
Jak to bylo, nevím, dál,
jenom vím, že bezmála
po půl roce otec lál,
a tvá matka plakala.
A zas vím, to před lety
slyšel jsem tak vyprávět,
jak se někdo prokletý
čekal v bázni na ten svět.
Otec tvůj pak chodil spit,
ale vše se vyzkoumá,
říkali, že nemá klid
a pak zas – že jinou má.
Byla noc, tak jako dnes,
on stál u mne jako ty...
Náhle výkřik! Někdo kles’
zkrvácený v mrákoty.
Šum a poplach! Jako roj
celý dav se ke mně hnal.
Vzkřikli: Ruku vzal mu stroj!
Já houk’: „TuTu, jíž přísahal!...přísahal!...“
47
Hoch se vytrh’. Hrůzou něm,
křičet nemoh’, jen se chvěl.
Jako jindy s hukotem
pravidelně dál stroj šel...
48