ZRCADLO
Ticho houstlo v síni.
Přemýšlivě stál jsem před zrcadlem,
které v chladné hladi
obráželo moje tváře.
Zkoumavě jsem zíral
v ustarané rysy,
v přísný výraz,
snící
o fantomu lásky.
Rozpomínal jsem se
na bujného hocha,
jenž zde kdysi stával;
který se teď změnil
v rozvážného muže.
Šerem prokvet’ vzduch.
Tu jsem sklopil oči
v mlčelivém smutku.
A jak ve snu
schýlila se ke mně
hlava jinochova,
políbila rty mé,
zašeptala:
„Bratře, dosud není
všechno ztraceno..ztraceno...“
21