I
[9]
VYZNÁNÍ
Luno bledá a klidná,
zhalená v hedvábu noci,
zbožňuji tebe.
Ať druzí po zlatu lační,
vřískají kramářské verše
slavící všednosti žití
v krčmách, jež dusí se kouřem,
klnou mně, opilci luny –
chci tě vzývat,
mlčící hvězdo,
nebeská panno!
11
V NOCI
Když v noci zjeví se hvězdy,
blíží se k mému loži:
kvete
mé srdce.
Cítím jich záři
zcela blízko
na své tváři.
Stěny se šíří,
podlaha mizí –
vůkol hvězdnatý prostor.
12
POUSTEVNÍK
Přišel sem kdysi
za plavé noci.
Nikdo ho nezná.
Žije jen sobě.
Sní. –
Přijdou-li poutníci,
vyzvídá na nich,
kam jdou a odkud. –
Přišel sem kdysi
v měsíčné noci.
13
LAMPĚ
Má lampo,
má sestro,
jež znáš všechny mé strasti,
všechny mé slasti,
svědkyně snivá,
družko probděných nocí,
nocí zoufalých bojů,
jak tě miluji
láskou oddanou,
jak ženu,
snad více,
neboť tys jediná, která mi rozumíš,
která mne chápeš,
neklameš nikdy,
nezradíš v ničem,
upřímná, věrná
milenko žhavá,
má lampo.
14
DĚTSTVÍ
V stmělé teplé jizbě.
Večer..Večer...
Na matčině klíně.
Matka vypravuje:
„Žil kdys rytíř..rytíř...“
Oči tonou ve snu.
Stíny kvetou v jizbě.
Z dálky slyším zpívat
víly v háji.
15
ŠTĚDRÝ VEČER
Vánoční smrček:
stříbrné vlasy,
cukroví, fíky, ořechy, datle,
vějíře svíček
září a jiskří –
nejvýše anděl,
s harfou.
Pod stromem dárky:
přílbice, šavle,
houpací vraník.
*
Plačící zvony v závějích bloudí
posvátnou nocí.
16
STESK
Meškám v matčině jizbě.
Na okně
myrtový keřík.
Jak dávná píseň
bzučí si moucha
v slunečním prachu. –
Milená matko,
tvůj syn
nebude nikdy
šťasten.
Nikdy?
17
NEMOCNÝ
Před oknem rozkvétá kaštan.
Bdím.
Matko!
Stiskni mi ruku.
Pohlaď mne něžným slovem.
Nesmíš vidět,
že trpím.
Dlouhé noci probdíš
u mého lůžka,
abys mne ukonejšila.
Má dobrá matko!
Zmrazeny naděje, o nichž jsi snila,
rozváta píseň, kterou jsi pěla,
a mé srdce
mučí touha.
18
POVODEŇ
Soumrak vzrůstá.
Měsíc bloudí
kol mých oken.
Jeho světlo stříbří
mi skráně.
Dveře se kácejí.
Povodeň.
Srdce mé křičí.
Všechno marné.
Vlny dmou se, hučí, ničí.
19
UTONULÝ
Rozjímám na tvrdém loži.
U mne stojí otec.
Cítím jeho pohled.
Jsem smutný.
Tak smutný nebyl jsem nikdy.
Život se mění,
prchá.
Nad ložem vznáší se kříž.
Slyším modlících hlasy.
Ležím mrtvý
v rakvi.
Tělo, jež vytáhli z vody,
když pluly ledy.
20
ZRCADLO
Ticho houstlo v síni.
Přemýšlivě stál jsem před zrcadlem,
které v chladné hladi
obráželo moje tváře.
Zkoumavě jsem zíral
v ustarané rysy,
v přísný výraz,
snící
o fantomu lásky.
Rozpomínal jsem se
na bujného hocha,
jenž zde kdysi stával;
který se teď změnil
v rozvážného muže.
Šerem prokvet’ vzduch.
Tu jsem sklopil oči
v mlčelivém smutku.
A jak ve snu
schýlila se ke mně
hlava jinochova,
políbila rty mé,
zašeptala:
„Bratře, dosud není
všechno ztraceno..ztraceno...“
21
VIDĚNÍ
Spatřil jsem sebe
v měsíčné desce
stříbrně hladké,
zjevil se sobě za zpěvu srdce.
Zářil jsem, líbal svou dušiduši.
V nejvyšší lásce
splýval jsem s nebem.
Do pusté síně řine se světlo,
svítící bystřina v srdce –
blaženě vnořuji ruce
do světlé lázně.
Z duše mé klesá
stříbrný závoj –
Otvírám okno.
V prostoru povadlo světlo.
Do síně temno se valí.
Na zemi leží
střepiny zrcadla snění.
22
SUDIČKY
V měsíčné mlze
na loži teskním.
V přísvitu lampy
zřím dlít tři ženy
u mých nohou.
A děsně mi bylo,
když pozdvihly hlavy,
pronesly temně:
„Co mu dáme?“
Tu zavládlo v síni
úzkostné ticho –
Již rdělo se jitro,
když vyslech’ jsem ortel:
„Trpěti bude!“
23
PĚT HODIN
Noc.
V otcovském domě.
V bezmezném prostoru vidím světový orloj.
Z bezedně strašlivé tmáně
svítivě noří se
dálné, přece však blízké,
malé, přece však velké,
zdrobnělé světy,
podobné zrajícím plodům.
V určitých skupinách planet,
na místo časových číslic,
září a točí se
okolo sebe,
všechny pak skupiny krouží
společně vesmírnou drahou
na širém orloji věčna.
Uprostřed orloje trčí, podobny rafiím hodin,
ohromné ruce,
pravice laskavá, levice přísná;
za nimi možno je tušit
pradávný soumrak –
Kohosi státi.
24
Náhle se levice hnula
ve směru skupiny jedné
zdrobnělých světů.
V chvíli té z mlžiny hvězdné
zaslech’ jsem duchově pronést:
Pět hodin.
Bleskem jsem vytušil jasně
souvislost děje:
z nitra se vydral mi zvuk,
jekl jsem v temno:
Bratr!
*
Vidím se v ulici cizího města,
spěchám kol budov, mlčících chmurně,
k vysoké věži,
do věže vzhůru
k bytu, v němž bydlí
zvoník.
Vcházím a vidím na prostém lůžku:
ztrnule nehybné tělo, bezvládné ruce,
nevinné skelnaté oči, vyhasle zřící.
Poznávám mrtvého bratra!
Oči mé pláčí, srdce mé pláče, nohy mé pláčí,
vše na mně pláče.
25
Zaslechnu ještě, jak ve snu,
promluvit stařenu jakous’:
Zemřel v pět hodin. –
Vůkol mne vzdouvá se temno
vesmírné noci.
Zase zřím věčnosti orloj,
na němž se lhostejně svítí,
dále zas časově krouží
zdrobnělé světy.
Uprostřed orloje trčí
ohromné ruce.
26
BOLEST
V hloubce dřímalo město
v sněhovém hávu.
Oči pátraly ve tmě.
V krbu dováděl oheň.
Srdce mé bdělo.
V dveřích zjevil se jinoch,
mlčky zíraje na mne.
Z krbu vytrysk’ pruh světla
rudě do jeho tváře
zjizvené žalem.
Dlouho díval se na mne
uspávajícím zrakem;
když pak odcházel do tmy,
za ním musil jsem jíti
v osudnou dálku.
27
PŘIJĎ
Přijď, ty vzácný hoste,
navštiv mne v mém domě.
Usedneme spolu
ke skromnému stolu,
budem’ hovořiti
o zámořských krajích.
Srdce mé tě čeká
na zápraží domu.
28
ADAGIO
Sněhové vločky celují zemi;
v očích se stmívá.
Ruce, jež drží zavřenou knihu,
na prsou odpočívají;
u mého lože hlídá zář lampy.
Nádherná žena přichází z ticha
ve sklence růži nalíti vody.
Bělostné světlo plní můj pokoj.
Sněhové vločky slétají k zemi
váhavě... měkce...
29
PŘÍSAHA
Děsivé sny se plížily síní
jak hadi.
Ležel jsem chorý
v objetí křesla.
Chopil jsem matku
za ruku, vzkřikl:
„Nechci vás znáti,
bojím se vašeho jedu.“
Matka se schýlila ke mně,
úzkostným hlasem se ptala:
„Proč přišli zlí snové?“
V odpověď jsem ji objal,
přísahal:
„Nepřijdou nikdy již,
nikdy!“
30
VZPOMÍNKA
Měsíc mží do ticha síně.
Dumám, skráň opřenu dlaní.
V nitru peřeje hučí,
v nitru zlověstně hřímá:
šílený vodopád vidím;
vířící vody..vody...
Srdce mé chvěje se, hrozí –
Nyní mi zcela je jasno,
směle když z večera vyplul
v kocábce chatrné, zrádné,
že se již nevrátil domů,
nemoh’ se vrátit!
31
MNICH
V chodbě potkal jsem mnicha,
pod paží nesl si bibli.
Jala mne nenávist,
tasil jsem dýku,
proklál mu
srdce.
Vtom vklouzl do chodby měsíc
a stanul u jeho hlavy.
Tu poznal jsem v děsu,
že hledím v tvář sobě.
32
ZAPOMENUTÍ
Dětské sny,
které jsem měl,
všechny jsou mrtvé.
V skleněné rakvi
dřímou v mé mysli.
Pavouci opřádají je
zapomenutím.
Snad jednou vstanete z hrobu.
Snad jednou v budoucím žití.
33
PROMĚNA
Žluté lesy.
Žluté nivy.
A churavé květy.
Jak je to trudné.
Kdopak mi umřel?
Nevíš snad, matko?
Ne, nejsem smutný.
Vždyť se směji.
Ó slunce!
Řeka sní v zlatě,
květiny září. –
Na voze sedím
a v dálku jedu
s nevěstou.
34
BLAHÁ CHVÍLE
Obloha rudne.
Purpur víří v mé síni;
s nízké vížky
naříká zvon.
V oknech se zjevují duše,
k nebesům letí.
Jedna krásnější druhé.
Plavá hvězda se snáší
do mého klína.
Nyní jsem šťasten.
Nyní slyším rozkošný hlas
toulat se mlčením ranním.
To činí dobře
chorému srdci.
35
II
[37]
SUDBA
Přišel jsem na svět
v pastýřské chyši.
Srdeční lidé
snesli mi myrhu, kadidlo, zlato.
Pějí.
Nebesky krásné!
Z teskna mých očí vykvetly slzy.
Budoucno tuším.
Vidím se synem živého boha,
jehož pout hvězdná zavedla na zem’,
aby zde za svoje dílo na kříži zemřel.
39
SVATÉ MĚSTO
Hrdě zří do oblak věže,
v slunci
smějí se střechy z tašek a mědi.
Synové tví mne vydají na smrt,
ukřižují mne,
prodají za měšec stříbra –
Ale běda ti, město,
ssutiny z tebe jen zbudou.
Krev moje na vás, synové bědní.
Hrdě zří do oblak věže,
v slunci
smějí se střechy z tašek a mědi.
40
NA HOŘE OLIVETSKÉ
Ruce se modlí,
klečím na vrchu stínů;
pohřížen v sebe.
Jsem láska.
živoucí, hořká..hořká...
Potím se krví.
Anděl..Anděl... S kalichem slzí.
Němě zářící.
Slavnostně klidný.
Těšitel!
Dole
řinčí zbraně;
žoldnéřská rota
přichází s pouty.
Jsem zrazen.
Vydaný na smrt.
41
CESTOU
Jdu na smrt.
Neboť přišel můj čas,
hodina smrti.
U cesty ženy
zvedají do výše děti.
Tleskají, křičí,
plvají na mne,
klnou mi, tahají
za moje roucho.
Ukřižován!
A teď se otvírá země:
mrtví vstávají z hrobů.
42
ÚTĚCHA
Má duše, nelkej..nelkej...
Laskaví lidé ujmou se tebe.
Matko!
syn tvůj vstane
třetího dne.
Jen nelkej..nelkej...
Neplač již
u němé desky mé hrobky.
V blankytu,
na trůnu z oblaků
uzříš mé srdce.
Zářící nad věky,
nad světem,
neboť je nesmrtelné a věčné.
43
III
[45]
TAŽNÍ PTÁCI
Dobo mládí.
Labuti s bílými křídly.
Touhy!
Vidím vás letět
nad svým domem.
Na cestu v dálku
do jižních krajů:
sbohem! sbohem!
47
OSAMĚLÝ RYBÁŘ
Kterési noci potkal jsem hocha,
jenž nesl rozkošné květy.
A touha má běžela za ním.
Ó žel!
Usnulé stesky vzbudil mi ze sna;
spatřuji krajinu s hájem:
Na mírném návrší
sedí
opřený o balvan,
v ruce rybářský prut
a hledí v proud řeky,
plynoucí pod ním.
Když blížím se
kyne mi rukou,
nechtě být rušen – –
A ještě z dálky jej vidím,
jak hledí v proud řeky,
jež v neznámo valí
chvil vlny.
48
ŠTĚSTÍ
Štěstí!
Často vidím tě ve snu,
pádící šedivou nocí,
se zlatou uzdou,
hřívu vzdouvanou větrem.
Utíkám za tebou
hledě se zachytit hřívy.
Nezkrotný oři!
Mé srdce toužně tě volá.
49
GLOBUS
Skloněn
nad globem
hledám
neznámé země..země...
Zrak se děsí:
Globus je dutá
pošklebná lebka
s temnými důlky.
50
CHVÍLE TANCE
Ticho; večer v síni.
Paměť má se taví.
Z okna pozoruji,
kterak stíny noci hebce obletují
stráně, stromy, vilu
s terasou, jež zpustlá
naproti se nudí.
Město zastřel závoj
blížící se noci.
Klesám do lenošky,
hlavu skláním..skláním...
A teď zářně tančí
duch můj na terase
protější té vily.
51
POHLED
Tiše
spí svět.
Touha
vyhlédá z okna.
Vše je, jak bývalo v dětství.
Jen v dálce
na siném obzoru
pláče
zbloudilé snění.
52
POD VZKVETLÝM BEZEM
Hvězdy září v haluzích stromů.
Rudovláska sklání se ke mně,
šeptá mi:
„Miluješ mne?..mne?...“
Větve mne kryjí,
hladí mé srdce
něžnými lístky..lístky...
Stojím pod vzkvetlým bezem,
zpívám
vonící píseň.
53
VĚČNÝ OHEŇ
V údolí prahor
sedí dvanáct měsíců v kruhu,
vrhají do ohně
barevné květy..květy...
Přilétá orel, snáší se k zemi.
Hovoří. Starci zvedají hlavy.
Házejí chvílí vadnoucí květy
ohni.
Míjejí léta,
mizejí v propasti věčna.
Jen když v tmě nová hvězda se zrodí
orel se vznese a odlétá.
54
NA VÝZVĚDÁCH
Ten černý les a hebká tráva,
která bují v šeru stromů,
nad nimiž se nudí měsíc,
mně připomínají mou lásku.
Má duše chodí na výzvědy.
Skryta vidí tajnou stezkou
plížiti se modré stíny.
A ustavičně tytéž tváře.
Neúnavně spějí nocí,
bůh ví proč a bůh ví kam.
55
SMRTIHLAV
Usnul jsem
v lesnaté rokli.
Sýčkové houkali nocí
nad mou hlavou.
Zašel měsíc. –
Tu jsem procit’.
Slyšel jsem hněvivé hlasy
v úkrytu rokle,
samé kletby.
Z lesa vyšleh’ plamen
k nočnímu nebi.
Na má prsa usedl lyšaj
s lebkou smrti.
56
PŘÍZRAK
Do noci trčí
jehlanec věže.
U její brány dumám.
Z vysokých oken
měsíce plují:
padesát, tisíc,
měsíců průvod.
– – – – – –
Zděšeně prchám
před šílenou věží.
57
HAMLET
Stanul jsem ve snu před čerstvým rovem.
Pojednou zaslech’ jsem hlasy,
sípavé smíchy,
chrastění hnátů:
„Cizinče, proč sem chodíš?
Čeho zde hledáš?
Máš dosti času.
Až jednou –“
Zvedl jsem lebku, jež u hrobu spala,
přitisk’ ji k ústům, vzkřikl:
„Přišel jsem na svět mrtvý..mrtvý...“
58
PUTOVÁNÍ
Kráčel jsem neznámým krajem,
ve velkém tichu a temnu.
Nikde však nezřel jsem chyše –
Kráčel jsem v měsíčném svitu
hlubokým hvozdem,
znaveným krokem a trpný
za přísným, mlčícím starcem.
Kráčel jsem neznámým krajem,
bál se, až budu tak musit
dál jít sám, bez toho starce.
59
ZA ZDÍ
Překvapen stanul jsem
na konci cesty
před strmou zdí.
Uvažoval jsemjsem,
co as je za ní,
zda mám se vrátit.
To však trvalo minutu, možná i leta.
Potom směle jsem prošel
otvorem ve zdi.
Uviděl černé jezero.
V jeho zrcadle objevila se
druhá má bytost.
60
VÝBUCH
Co mi dala země?
Němý měsíc bloudí
zádumčivým hvozdem,
mrtvé touhy straší
v opuštěných skalách –
tvrdý osude zlý..zlý...
Svírám pěsti;
z očí srší oheň –
Nič!
Blesky.
Tehdy z nitra země
vylézají obři,
stavějí z hor schody:
„– tam jsou bozi.“
61
IV
[63]
VZESTUP
Na mé cestě strmí hory,
jež mi brání v pouti.
Do vesmírné noci noří
ledová svá čela,
tonou v oblacích a hvězdách.
Po skalnatém svahu
v lesku měsíčném
neschůdnou jdu stezkou
k jejich vrcholům.
65
KLAMNÁ POUT
Jak skvějí se hory
měsíční nocí.
Za nimi v dálce
čeká můj cíl.
Srdce se nemůže dočkat.
Proč jen jsem zabloudil
do této končiny.
Nyní jsem mdlý a smutný,
zrak můj je dosud slabý,
by našel
cestu
do svaté země.
66
NA VRCHOLU
Na nejvyšším vrcholu
čet’ jsem:
Věčnost, Sen a Krása.
Ale nikdo netuší
jak mi bylo,
když jsem rozplakal se
mezi ledovci.
67
NAD PROPASTÍ
Vítr po skalách šplhal;
visel jsem na laně,
pátral po orlích hnízdech.
Pode mnou prchaly vlaštovky k jihu..jihu...
V hlubině
na ostrých útesech skal
jezero hrálo svou píseň.
68
V ÚZKOSTI
Odchází slunce.
V horečné lebce představy třeští;
zrak se mi kalí.
Srdce se chvěje
jak bych se řítil
průlomem noci
do orlích hnizd
a výkřik můj zmíral
v chechtotu štěrku.
69
MŮJ SMUTEK
Smutek svůj zřel jsem v polární noci.
Na bludné kře plul divokým proudem.
Ponuře němě – jako zlý přízrak.
Na břehu snila sněhová chata.
Opodál v ledu vzpomínky vraku.
Zmámené kry se srážely s třeskem.
Smutek jak socha žulová stojí.
Naslouchá chmurně osudným ranám –
Nyní vzkřik’!..vzkřik’!... Proud jen valí se cestou..cestou...
70
TROSEČNÍK
U příkré skály
rozbitá loďka.
Spínám ruce
z běsnících vln.
Síly mé chabnou.
Soucitná vlna
nese mne k břehu
cizího kraje.
71
V PŘÍMOŘSKÉ CHYŠI
Bouřlivé noci,
zrající v blescích,
kam jste mi prchly?.prchly?
Nejsem již blouznivým hochem,
toužícím do dálky z okna,
v měsíční mlze,
na srdci narcis,
na rtech
skřivánčí píseň.
Vítr zocelil paže,
vlasy prokvetly sněhem.
Bydlím v přímořské chyši,
pobřežní strážce,
vyprávím lidem
o mořských bouřích,
o vracích,
strašících v noci.
72
ZJEV
Vcházím do přítmí síně.
Tmavý nábytek mračí se v šeru.
Storami v okně stříbří se měsíc.
Opřena rukou
o nízký stolek,
vyčkává žena.
Bledá záře, oblačné vlasy a mlživý šat.
„Koho hledáte, paní?“
– Čekám vás dlouho; vy však jste nešel.
Storami v okně kouzlí zjev měsíc.
73
NA HŘBITOVĚ
Dlím na hřbitově,
u hrobu.
Ta něžná bytost.
Co v ní žilo
byla láska.
Vzpomínám.
A v duchu kráčím k domku
na úpatí chlumu;
otevírám známé dveře –
Úder blesku!..blesku!...
Vroucně skláním se k rovu,
abych učinil kříž.
Mé srdce vzlyká.
Hvězdy!
Zem’ je očistcem naším.
74
OTÁZKA
Kde jsi, má drahá?
Srdce v tmě pláče.
Slyším tě volat
za černou zdí,
nikde však cesta,
vedoucí k tobě.
Kde jsi, má drahá,
noční hvězdo?
75
ÚMRTNÍ OZNÁMENÍ
Kdosi vzbudil mne ze sna.
Ranou pěsti.
To byl Osud..Osud...
Vytřeštil jsem oči, ptal se ho, co chce.
Úmrtní lístek!.lístek!
To byla chvíle,
kdy jsem zvěděl
o tvé smrti.
A všeho jsem vzpomněl,
co jsi mi dala,
čím jsi mi byla,
co vše jsem ztratil,
když odešla jsi
na jinou hvězdu
hledati květiny,
po níž jsem toužil
a jíž svět neměl.
76
POHŘEBNÍ VŮZ
Tmavý povoz jel kolem mých oken –
zvědavě vyšel jsem z domu.
Na voze neseděl kočí,
s kozlíku visel jen trnový věnec
a kůň měl smuteční postroj.
Zmizel..Zmizel... V dálce mřel povozu rachot..rachot...
Potom mne kdosi
zákeřně bodl.
77
ROZMLUVA
Kdo jsi, ženo?
Vidíš, u tebe teskním.
Hlavu skloněnu k hrudi,
ruce sepiaty k prosbě.
Kdo jsi, ženo?
Kdo mi dá odpověď?
Můžeš mi ty snad odpověděti?
Nikdo nás neuslyší!
– Já jsem i nejsem.
*
Máš pravdu. Já a ty
jsme sobě přeludem.
78
ZÁPAD
Přijde bouře?
Není viděti mračna?
Ztiš se, teskná..teskná...
Podej mi ruku,
půjdem’ se dívat
na choré slunce.
Tíží tě ticho,
má drahá?
Mlhy valí se
pustými lady, svadlými sady,
ve kterých zmlkli radosti ptáci.
Tvůj pohled prch’ k hvězdám.
A ruce ti hoří.
Pojď, moje nemocná,
půjdem’ se dívat
na mroucí slunce.
79
PŘED ZAMČENOU BRANOU
Když jsi odešla,
zahořel jsem
po tobě..tobě...
Jak bych tě ztratil
stál jsem zamlklý
před tvou branou.
V poušti tmy
volal jsem tebe,
tys však nepřišla,
nevyřkla slova,
abych vešel.
Slyšel jsem pouze
chřestění klíčů
v průjezdě.
Poté – zoufalé ticho –
A když vzplanulo jitro
poznal jsem jasně,
že již nevejdu nikdy.
80
V
[81]
SOCHA
Procházel jsem se sadem:
Z krajkovin divoké révy
vyhlédal podstavec z žuly.
Na něm jsem viděl bronzovou sochu
dívky, jež střežila urnu.
Za mnou šel neslyšně Osud:
dívčino poprsí zastřel
smuteční rouškou.
83
ODPOČINEK
Sedím na luční mezi.
Vím: teď bude zas dobře,
rozkvete země,
rozkvete nebe.
Vše, jak přeji si míti.
Ale pojednou slyším
procitlé srdce
bázlivě křičet..křičet...
Hadi plíží se z křoví.
Ustrašen prchám; –
kotouče zmijí!
Cítím je na ruce.
Hadi, syčící hadi.
84
BÍLÁ SLAVNOST
Sneslo se šero.
Sbor sličných panen
na velkém prámu
plul k zemi.
Vystouply na břeh,
s rozpoutanými
zlatými vlasy
běžely k háji,
aby své dary
za zpěvu kladly
na bílý oltář
Venuše, kterou
ve stínu palmy
na svůdná ústa
Adonis líbá.
85
NA ROZCESTÍ
Nedočkavou branou
vcházím do tmy.
Cesty ve tmě klamou.
Sny jsou zrádné.
Váhám na rozcestí.
Cosi vábí mne, tam v dáli.
Svádí.
Myslím, že se ještě nikdo
z končiny té nenavrátil.
86
TANČÍCÍ HVĚZDA
Slyším tě zpívat v růžovém háji,
toulavá ženo.
Vznešený orel hlídá
u mého trůnu.
Zrak můj se chmuří.
Z popela mlh
noří se tančící hvězda..hvězda...
Jde ke mně.
Tiše.
Líbá mi čelo.
„Ubohý snílku.“
87
V PŘÍRODĚ
Krásné je jaro.
Příliš krásné je pro nás.
V úžasu dětském po louce těkám
uprostřed blankytných zvonků.
Nyní vím: Svět je krásný,
zázračný sad je kvetoucí země.
Nesmělým úsměvem hladím
rozkošně vonné květy.
Všemohoucí jsi, přírodo.
88
SBLÍŽENÍ
Jaro, slunce, ptáci,
blankyt;
hýří v barvách keře,
voní stráně.
Růže hoří u mé hlavy.
Nezříš jich,
má nyvá duše?
Smavé děti ke mně běží,
luzní snové;
pohlaď jejich líce,
obejmi je,
abys procítila
jaro, slunce, ptáky –
blankyt:
jednou pravé štěstí.
89
NOVÝ DEN
Po dusné noci přišlo rozednění.
Zář smavá, která věští příchod slunce.
A svěží vánek hrál si s mladým žitem.
Mé zbledlé líce zase zrůžověly.
Mé matné oči zase zahořely.
Mé choré srdce zase ozdravělo.
Mé hříšné ruce k díku sepiaty.
90
JARNÍ OSLAVA
Prohlédl jsem ze sna:
vidím luhy,
v mlze město.
Průvod cizích tváří
kráčí stromořadím.
Nesou svatou Kláru,
kvítím ověnčenou.
V čele malé dívky
v běloskvoucích šatech.
Průvod zakončují
zšedlí starci.
Všichni pějí:
„Slunce kvete...“
91
CHVALOZPĚV SRDCE
Příroda rozžehla květy –
bože, jak dlouho jsem čekal.
Jak často jsem chodil se dívat,
zda vlaštovky přilétly s jihu,
když kteréhos jitra jsem zdravil
poupata na každé větvi.
„Oči mé, zřely jste někdy živější barvy,
ucho mé, zaslechlos někdy luznější písně?
Ó, mí bližní, kteří kol jdete,
zřete, jak obloha kvete.“
V zahradě klečím za hudby ptačí,
rozpínám paže k zářící výši. –
Bože, jak dlouho jsem čekal!
92
HUDBA LESA
Miluji důvěrné houští,
když srdce mé dřímá.
Vůní pryskyřic kráčím.
Vůkol sbor stromů –
každá větev je flétnou.
Snící les flétnami zvučí.
Zářím.
Příroda slaví svůj svátek.
93
JAKO PTÁCI
Jdeme pěšinou v lukách.
V očích třpytí se kvítí.
Jdeme jakoby ve snách.
V srdci tušíme slunce.
V srdci tušíme jaro.
Nevíme, co bychom řekli.
Něžného.
Milého.
Stojíme zroseni září.
Víme, že jsme teď šťastni,
jako ptáci,
kteří se vrátili s jihu.
94
FÉNIX
Můj sen se vznáší,
podoben zlatému ptáku.
Však srdce mne bolí.
Mí starší bratří
sedí kol vyhaslých ohňů
a mrznou.
Cítím jak chřadnou.
Vidím jich ruce
hledati zbloudilou jiskru
v popelu z větví.
Můj sen se vznáší
k slunci.
95
USPOKOJENÍ
Nyní mohu klidně usnout,
nyní mohu blažen sníti.
Na mé louce září kvítí,
na mých stromech plody zrají
a v mé jizbě klímá matka
v slunné záři.
96
LOV
Když jitro vzchází
a zardívá čela vrchů
v mlživé dálce:
jsem na širé pláni.
Lovecký sokol na mojí paži:
zkrocená vášeň.
Nade mnou krouží
pátravě ostříž,
jako zlý sen.
Duše napíná
luk.
97
OBROZENÍ
Je písní den. Slunce blaží.
Tu procítá duše, žízní
po doušku blankytu – blouznivá duše –
Spočívám v křesle. Pozorný. Němý.
Sen zrozený ze sna. Stříbrný paprsek
tancuje na dlažbě síně.
Tam sedí mé dumy v smutečních řízách,
na flétny hrají: teskní.
Teď vykřikly strachem. Prchají v zmatku.
Zářivý příboj dere se oknem,
proudí a roste a jásá! –
Světelné moře.
A duch můj se vrhá
do vln a koupe se
v slunečných vlnách.
Večer.
Osleplá okna; sšeřená místnost.
V nejhlubším stínu
dřímám.
O slunci zdá se duši.
98
NA POBŘEŽÍ
V mořských vlnách se koupají hvězdy.
Ležím na skále, snící.
Hledím do nebe.
Je tak hrůzně staré.
Sním o věčnosti –
Vesmírem kometa pluje;
ozařuje mi cestu
v dálku.
99
ROZLOUČENÍ
Když vadl měsíc
vstoupil jsem na loď,
naložil poklad,
jejž shromáždil jsem
na své pouti.
Moře mne posměšně zdraví..zdraví...
Napínám plachty,
chystám se k plavbě
do země slunce.
Sbohem, vzdušný můj zámku,
sbohem, matko!
Nyní chci svěřit své srdce
vlnám a větru.
100
NA MOŘI
Na přídi lodi stojím.
Moře se vzpíná –
ahoi!
Zaduj v křídla má, větře,
oživ palubu bouří –
ahoi!
Za hry blesků nechť vlaje
s hrotu stěžně má vlajka –
ahoi!
Zaduj, větře! ať pluji
po temném moři
k světlu.
101
ZEMĚ
Ze strážného koše,
touže v modro
beznadějně mnoho mračných dní,
při západu slunce
posléz’ zřím shluk palem
vyrůstati z moře:
za děsivým vírem Ostrov blažených.
102
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK II.
Lyrická symfonie
MEZI MĚSÍCEM A ZEMÍ
Vznikla v letech 1899–1901
a byla
definitivně upravena pro souborné vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele
Aloise Srdce v Praze
v listopadu roku 1930
Mnohé básně zde zařaděné
vyšly pod názvem
Písně na pobřeží
1900
E: jf; 2004
[103]