PĚT HODIN

PĚT HODIN
Noc. V otcovském domě. V bezmezném prostoru vidím světový orloj. Z bezedně strašlivé tmáně svítivě noří se dálné, přece však blízké, malé, přece však velké, zdrobnělé světy, podobné zrajícím plodům. V určitých skupinách planet, na místo časových číslic, září a točí se okolo sebe, všechny pak skupiny krouží společně vesmírnou drahou na širém orloji věčna. Uprostřed orloje trčí, podobny rafiím hodin, ohromné ruce, pravice laskavá, levice přísná; za nimi možno je tušit pradávný soumrak – Kohosi státi. 24 Náhle se levice hnula ve směru skupiny jedné zdrobnělých světů. V chvíli té z mlžiny hvězdné zaslech’ jsem duchově pronést: Pět hodin. Bleskem jsem vytušil jasně souvislost děje: z nitra se vydral mi zvuk, jekl jsem v temno: Bratr! *
Vidím se v ulici cizího města, spěchám kol budov, mlčících chmurně, k vysoké věži, do věže vzhůru k bytu, v němž bydlí zvoník. Vcházím a vidím na prostém lůžku: ztrnule nehybné tělo, bezvládné ruce, nevinné skelnaté oči, vyhasle zřící. Poznávám mrtvého bratra! Oči mé pláčí, srdce mé pláče, nohy mé pláčí, vše na mně pláče. 25 Zaslechnu ještě, jak ve snu, promluvit stařenu jakous’: Zemřel v pět hodin. – Vůkol mne vzdouvá se temno vesmírné noci. Zase zřím věčnosti orloj, na němž se lhostejně svítí, dále zas časově krouží zdrobnělé světy. Uprostřed orloje trčí ohromné ruce. 26