PĚT HODIN
Noc.
V otcovském domě.
V bezmezném prostoru vidím světový orloj.
Z bezedně strašlivé tmáně
svítivě noří se
dálné, přece však blízké,
malé, přece však velké,
zdrobnělé světy,
podobné zrajícím plodům.
V určitých skupinách planet,
na místo časových číslic,
září a točí se
okolo sebe,
všechny pak skupiny krouží
společně vesmírnou drahou
na širém orloji věčna.
Uprostřed orloje trčí, podobny rafiím hodin,
ohromné ruce,
pravice laskavá, levice přísná;
za nimi možno je tušit
pradávný soumrak –
Kohosi státi.
24
Náhle se levice hnula
ve směru skupiny jedné
zdrobnělých světů.
V chvíli té z mlžiny hvězdné
zaslech’ jsem duchově pronést:
Pět hodin.
Bleskem jsem vytušil jasně
souvislost děje:
z nitra se vydral mi zvuk,
jekl jsem v temno:
Bratr!
*
Vidím se v ulici cizího města,
spěchám kol budov, mlčících chmurně,
k vysoké věži,
do věže vzhůru
k bytu, v němž bydlí
zvoník.
Vcházím a vidím na prostém lůžku:
ztrnule nehybné tělo, bezvládné ruce,
nevinné skelnaté oči, vyhasle zřící.
Poznávám mrtvého bratra!
Oči mé pláčí, srdce mé pláče, nohy mé pláčí,
vše na mně pláče.
25
Zaslechnu ještě, jak ve snu,
promluvit stařenu jakous’:
Zemřel v pět hodin. –
Vůkol mne vzdouvá se temno
vesmírné noci.
Zase zřím věčnosti orloj,
na němž se lhostejně svítí,
dále zas časově krouží
zdrobnělé světy.
Uprostřed orloje trčí
ohromné ruce.
26