MODRÉ SVĚTLO
Slunce žhlo s nejmodřejšího nebe. Kráčel jsem březovým hájem, jenž vybíhal mi vstříc z horské rokle. Mezi kmeny zahlédl jsem nenadále studni z neotesaných balvanů a nad její obrubou skláněla se rusálka.
Přistoupil jsem k ní a řekl:
– Má drahá, prosím, nechte mne napíti se vody, v níž se zhlížíte. Jdu z daleka a jsem unavený.
Poutníče, lituji tebe, ale není tam vody.
– Má drahá, proč tedy hledíte do studně; zajisté je hluboká, pojme vás závrať.
Poutníče, nevím, je-li hluboká nebo mělká, nevidím dna, ale vidím v ní modré světlo, jež naplňuje srdce blažeností.
Pojal jsem ji za ruku a řekl:
– Modré světlo? Hledám je v celém světě, řadu let.
Poutníče, pohlédni do studny. Zatím odběhnu natrhati květiny.
– Ano, vidím v ní modré světlo; to je hluboká studna, má drahá, pojímá mne závrať, děkuji vám; nenahlédnu do ní již nikdy.
Ohlížím se, avšak rusálka již zmizela.
A tak musím hleděti do oné studny, očarován, připiat neviditelným poutem k modrému světlu.
44