Zastřený obraz
Mám rád svou rodnou zemi,
z níž jako strom jsem vyrost
a jíž jsem vděčen za milost ducha
i za svůj plodný život,
jenž chce být sdílnou písní
a květem v sluneční záři.
Proč jako stesk šplounají tvé vlny, přátelská řeko,
kdo zarmoutil tě, háji na svahu k cestě,
kam odlétl tvůj rozmar, spanilá vísko?
Má mysl slyší,
jak volají pole a lesiny, hory
po rozptýlených svých dětech,
jak povídají o tom, co je domov,
kde rodné místo kvete vzpomínkami
a známé písně podřimují v skalách.
38
Vím, že se jaře zas vzchopíš, můj kraji,
že budeš bodrým junákem s perem za hor čapkou,
že opět budeme spolu hovořit spokojeně
o žírných lánech, které kypřili naši předci,
o dávných hradech, které pamatují Žižku,
o širém rozhledu s vrcholu Řípu,
s nějž zrak se hrouzí do minulosti,
z níž tryskala naše síla, leč i výstraha před nesvorností.
Jsem věrným tvým synem, má vlasti,
byť léta jsem prodléval v dáli,
to proto, bych získal zkušenost v světě
a lépe ti mohl sloužit a prospět.
Dnes vím, že se opásat musím
jen trpělivostí a prací,
bych oddaně pomáhal tobě
v tvých starostech, kolísavosti,
že musím raditi, léčit
a křisiti naději, víru
v tak mnohých srdcích a duších,
jež potkám obtížnou cestou
k lepšímu zítřku.
39