PŘELUDY.
Široko noc.
Pláň pustá je a zasypána stíny,
vše stajeno a všude jenom pláň,
bezmezná pláň.
A žádný zvuk.
Ni povozu. Ve světle měsíce
se tmějí topoly a kousek jezera,
jež leskne se, jak plotna z ocele,
ležící v tmách.
Mně pojal strach,
neznámý strach a dech se zatajil
a cítil jsem, jak srdce chvěje se
v smrtelných úzkostech – a zraky civěly
jen na to jezero, tu šedou mátohu
a zalkal jsem –
62
V tom spatřil jsem,
ve svitu měsíce, svou celou minulost,
jak z klidné hladiny šedého jezera
se vážně zvedala, mé činy, illuse,
zesnulé soudruhy, zavilé zločiny
a skřehlé dny.
A nocí zněl
jich hrozný soud: nad vším, co zmeškal jsem,
co v srdci rozkvetlo a v květu zlomeno,
ve chvílích nejdražších, kdy duše zpívala...
Tu krutý žal mi lebku rozrazil – –
Pak nastal den.
63