PŘELUDY.

Emanuel Lešehrad

PŘELUDY.
Široko noc. Pláň pustá je a zasypána stíny, vše stajeno a všude jenom pláň, bezmezná pláň. A žádný zvuk. Ni povozu. Ve světle měsíce se tmějí topoly a kousek jezera, jež leskne se, jak plotna z ocele, ležící v tmách. Mně pojal strach, neznámý strach a dech se zatajil a cítil jsem, jak srdce chvěje se v smrtelných úzkostech – a zraky civěly jen na to jezero, tu šedou mátohu a zalkal jsem – 62 V tom spatřil jsem, ve svitu měsíce, svou celou minulost, jak z klidné hladiny šedého jezera se vážně zvedala, mé činy, illuse, zesnulé soudruhy, zavilé zločiny a skřehlé dny. A nocí zněl jich hrozný soud: nad vším, co zmeškal jsem, co v srdci rozkvetlo a v květu zlomeno, ve chvílích nejdražších, kdy duše zpívala... Tu krutý žal mi lebku rozrazil – – Pak nastal den. 63