MODRÉ SVĚTLO.

Emanuel Lešehrad

MODRÉ SVĚTLO.
Slunce svítilo z nejmodřejšího nebe. Šel jsem samoten březovým hájem, jenž vystupoval z horského pozadí. Mezi kmeny spatřil jsem pojednou prostou studni z neotesaných kamenů a nad její obrubou skloněnu rusalku. I přistoupil jsem k ní a řekl: – Má drahá, prosím vás, dejte mi napíti čisté vody, v níž se shlížíte. Jdu z daleka a jsem unaven. Poutníče, je mi vás líto, ale není tam vody. – Má drahá, proč hledíte tedy do studně té, jest zajisté hluboká, pojme vás závrať. Poutníče, nevím je-li hluboká či mělká, nevidím dna, ale vidím v ní modré světlo, jež působí blaho u srdce. Pojal jsem ji za ruku a zvolal: Pravíte modré světlo? Hledám je po celém světě, celý svůj život. 64 Poutníče, pohlédni sám do této studně, zatím odběhnu natrhat květů. Ano, vidím modré světlo v hlubinách; to jest velmi hluboká studnice, má drahá, pojímá mne závrať, děkuji vám, nenahlédnu už nikdy do ní. Ohlížím se, ona však jíž zmizela. A tak musím hleděti večněvěčně do oné studny, připjat neviditelnými okovy, navždy, k světlu měsíce. 65