MODRÉ SVĚTLO.
Slunce svítilo z nejmodřejšího nebe. Šel jsem samoten březovým hájem, jenž vystupoval z horského pozadí. Mezi kmeny spatřil jsem pojednou prostou studni z neotesaných kamenů a nad její obrubou skloněnu rusalku.
I přistoupil jsem k ní a řekl:
– Má drahá, prosím vás, dejte mi napíti čisté vody, v níž se shlížíte. Jdu z daleka a jsem unaven.
Poutníče, je mi vás líto, ale není tam vody.
– Má drahá, proč hledíte tedy do studně té, jest zajisté hluboká, pojme vás závrať.
Poutníče, nevím je-li hluboká či mělká, nevidím dna, ale vidím v ní modré světlo, jež působí blaho u srdce.
Pojal jsem ji za ruku a zvolal:
Pravíte modré světlo? Hledám je po celém světě, celý svůj život.
64
Poutníče, pohlédni sám do této studně, zatím odběhnu natrhat květů.
Ano, vidím modré světlo v hlubinách; to jest velmi hluboká studnice, má drahá, pojímá mne závrať, děkuji vám, nenahlédnu už nikdy do ní.
Ohlížím se, ona však jíž zmizela.
A tak musím hleděti večněvěčně do oné studny, připjat neviditelnými okovy, navždy, k světlu měsíce.
65