Písně na pobřeží (1900)

Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
PÍSNĚ NA POBŘEŽÍ.
[1] OD TÉHOŽ AUTORA:
Smutné kraje Rozebráno. Květy samoty Rozebráno. Atlantis Rozebráno. Výbor básní Stéphana Mallarméa 1 sv. Paní Modrovouska; novella (nákladem E. Weinfurtera) 1 sv. Rodina; drama 1 sv.
V tisku:
Výbor Básní Walta Whitmana (Knihovna Nového Kultu) 1 sv.
[2] EMANUEL ŠLECHTIC Z LEŠEHRADU PÍSNĚ NA POBŘEŽÍ
SYMPOSION VIII KNIHY NOVÉ DOBY VEDE A VYDÁVÁ: H. KOSTERKA VINOHRADY VÁVROVA 17 N.
[3] Psáno v letech 1898–1899.
Tiskem Emanuela Stivína v Praze.
[4]
IMPROMPTU.
Kontury hvozdů v dálce usínaly a šero popelavé kraje zalilo; na trati rudá s modrou tancovaly, co slunce k západu se zvolna chýlilo. Na louce stáli čápi připraveni odletět za letem kam’s v dálku mlhavou, a když už zmizel poslední jas denní zableskli perutěmi bouřně nad hlavou. Na trati rudá s modrou tancovaly a v polích bylo letos dlouho vypráhlo; v daleku časem mraky zahřímaly... Pak nebe oponu nad kraji zatáhlo. [5]
PODZIMNÍ VEČER.
Byl tichý podzim. Měsíc plavý se brouzdal líně sporou travou. Za vrchy zpíval soprán lkavý, mdlou nocí, mdlou a rozespalou. Vše usnulo. I bílí pávi, jež shlíželi se v řece ze skla. Noc zavládla a stébla trávy se opálovým světlem leskla. Byl tichý podzim. Měsíc smavý stříbrným světlem polil háje. Tam v dáli zpívá soprán lkavý o všem, co svadlo, nedozraje. 6
LÍTOST.
Je večer. Vánky šumějí ve stromech. Ticho v aleji. Má pohádková nálada se dívá oknem na lada. Ve tmách se pasou jeleni ve smaragdové zeleni... Za šedým vrškem zazněly dva ironické výstřely. Jeleni v lese zmizeli, jen laňka zbyla v jeteli, jež hlavu teskně obrací stranou, kde stojí pytláci. 7
SMUTEK JESENĚ.
Svrasklé listí prší na cestu stromořadí... Sklamané illuse padají se stromu Života. Přišla unylá Jeseň se svými větry, album sežloutlých vzpomínek, milenka osamělých duší... Nebe je smutné a rudé slunce jako palčivá výčitka hledí mlhavým závojem. Fialové páry zatopily krajinu. Ze zahrad plují stuchlé vůně a zápachy skleníků, v nichž živoří veliké kovové růže a vstavače v emailových kořenáčích. – Mrazivý vítr tančí v polích... Stráně jsou holé, hvozdy jsou pusté. Chceš, ó má Duše, půjdeme spolu na konec stromořadí a usedneme na starou, plyšovou lavičku, kam nepřichází nikdo a budeme naslouchat jak listí prší se stromů... 8
VYRUDLÉ STÍNY.
Vůně čajových růží dýchá přivřeným oknem. Nad verandou svítí jodový měsíc v stříbrných mracích. Ó, zapadlý koute, a koketní kněžny, za doby rokoka! Teď vaše duše zde bojácně bloudí a sbírají vlasy, jež zůstaly v houští, jak zpozděné zkazky časů, jež prchly. Já vidím vás, bledé fantomy noci! Ale ve vašich očích již neplanou vášně a pustá jsou slova, jež šeptáte květům, jak šedivý altán v brunátném listí, kde sřícenou stříškou provívá vítr. 9
SLAVNOSTI LETA.
Nádherné, růžové keře zlomeny v zákoutí parku; vyšli si k palácům slunce, kde prý je jásot a sláva. Po jásotu, slávě a hodech netouží něžné mé srdce – já žiji svým vybledlým zjevům, já zbožňuji zakrytý smutek. 10
HYMNA.
Ty měsíci zlatý a plný, vyrytý v brnění noci, já zbožňuji tebe! – Ať lidé si výskají k slunci, k té žhavé, kovové peci, ať zpívají kramářské verše ku slávě a rozkoši žití, a v krčmách plněných kouřem se perou a smějí a pláčí a klnou těm proklatým tmářům – já budu tě vzývat, nádherná hvězdo, královská panno! 11
SOMNAMBULA.
Kraj monotonní, v mlhách rozteklý, jak oprýskaný, starý akvarel – šedivá alej, stromy bezlisté a úzká stezka, kudy nikdo nejde, než koho tíží nevyslovný smutek. Tam tichý vítr v svadlé trávě šustí a bílý měsíc svítí na zdech mlýna, jenž velmi dávno, dávno doklepal... A nebe šedé jako z olova, a listí šedé jako z ocele v tom tvrdém tichu, které nezlomil už dávno drsný výkřik poutníka. A bílý měsíc svítí v oknech mlýna. 12
ŽIVOT MRTVÝCH.
Za starým mlýnem tancují mrtví. (Když odbije půlnoc z kostelní věže.) Na pustém místě, kde roste lilek. Tam sobě vypráví tajemství hrobu. Z těch končin někdy zaběhnou do vsi. A buší do dveří a straší lidi. A stromy lámou. Hledí do oken, jak dřímou děti v náručí matek. Nikdo tu nejde, každý se vyhne. Straší zde... Straší. Nezkoušej boha! Za starým mlýnem kostlivec sedí a vypráví sobě šedivé báje. V hlubokých dírách světla jim plají lebkami chřestí – do kola tančí. Hlubokým klapotem k tomu jim zpívá shroucené kolo písklivý nápěv. 13
POUSTEVNÍK.
Přišel sem jednou za jasné noci. V chudobné chýži najmul si pokoj. Tam sní. Nikdo jej nezná. – Žije jen sobě! – Když cizinci přijdou, ptá se jich smutně, jak mají se doma! – Přišel sem jednou v měsíčné noci. 14
OSTROV MILUJÍCÍCH.
Zelený ostrove! Krásná ty vzpomínko pohaslých hodin, již jsem zachoval, plný touhy, abych jednou za dlouhá leta, ve chvíli mdloby a nešťastných plánů tě vybavil z dum svojí truchlící duše a osvěžil zraky své leskem tvých zahrad. O, doby lásky! Nejčistších žalů! Teď chtěl bych žíti ve vašich loktech! Oh, štěstí, které jsem necítil nikdy, až dneska, kdy září mi z takové dálky, že marně bych vypravil na cestu koráb a v srdci svém zažehl svítilnu blaha. Tam, kde jsme sedali s hořící duší, motýli chvějí se v jiskřícím vzduchu, kovové lilije spínají ruce, jakoby ve snách 15 a malé, růžové, buclaté děti hrají si v písku s úsměvem šťastných. Oh, běda. Platany šumící večer v alejích dlouhých, pokrytých listy, ty umělé jeskyně civící z houštin, ta maková pole svítící žitím, to všechno bylo stvořeno pro nás. Ó území šťastných! Ty blažené chvíle, jak zbloudilé lodě noří se z temnot, a já jim kynu pochodní lásky! Ach, všechna záře vybledla dobou, ach, všechny květy vyrvány větry, ach, všechno snění zlomeno žitím, ach, všechny touhy seslábly smutkem, jenž svadlé věnce do hrobu klade. 16
ANDĚL ŽIVOTA.
Když jsi odešla, tu jsem zatoužil po tobě... Jak bych tě ztratil, stál jsem něm před zavřenou branou... A mnoho nocí jsem tebe volal a ty jsi nepřišla a neřekla’s slova, že mohu vstoupit do tvojích zahrad. Já slyšel jen slabé řinčení klíčů v průjezdě... a pak sen – až nastalo jitro, kdy proklel jsem všechno a zlomil své srdce. 17
VYHASLÁ SOPKA.
Pod šedou skálou spala moje duše a v jejích vlasech hrály sobě děti: Noc byla tmavá. Jenom z dálky zavyl spoutaný vichr rozervaných hvozdů. A velká žena s čarovnými zraky, lesbický vavřín v ebenových vlasech, skleněnou loutnu na rty přiloženu, kráčela ke mně z nedostupných vrchů. A roztouženě hrála na svůj nástroj setřelou píseň elegických vánků a z hrudi mojí vyskočily ohně a tančily dle taktu svůdných tonů... Jak krásná vise, kterou noc mi dala, zmizela žena v neprostupném temnu. Zázračná loutna, na niž tence hrála, umlkla v dáli ironickým vzlykem. 18 Ve tmavé sluji sedím rozteskněný a sním o krásné, nedostihlé ženě, kterou jsem viděl. Mnoho tomu roků, co kdysi hrála elegickou píseň... A zas ty doby z hrobů vyvolávám a zpívám tobě zamlžený nápěv, a šťasten jsem, že zachoval jsem sobě aspoň tu stopu vyprchalé lásky. – 19
KRISE.
Já byl nemocen: A vy jste nepřišla... Teď marně přicházíte s dětským úsměvem... Co chcete ode mne? – Ta pestrá kytice, již držíte, mne více nevzkřísí... Vždyť jsem vás volal... Volal mnohokrát. Proč pak jste nepřišla? Teď zase odstupte. – Mám vůni záhubnou v mé šeré ložnici a ošklivě se po ní umírá. Rozbito zrcadlo. A zhasla pochodeň. A vaše úsměvy se časem změnily... A vaše pohyby se staly drzými. – – Ne, bude nejlépe, když zase půjdete.... Náš poměr?... Krásná hračka pro děti. A naše láska... Prázdná zásuvka. 20
NEMOCNÁ RŮŽE.
Na mojím loži vykvetla růže. Vůně však z květu uprchla... Pohlíží nena mne s něžností ženy, která už dlouho čekala. Hlodavec jakýs v listech se tají,tají. Ta růže vadne, usýchá. Je mi jí líto... Vždyť je tak krásná! Hlodavce hledám, skrývá se někde. Hledal jsem dlouho, nelze ho najít – patrně, zničiv květinu, zmizel... Jen rudá růže pozvolna chřadne... Prosí mne o milost, prosí. Pohlíží na mne s něžností ženy, která se posléz dočkala... 21
ZÁPAD SLUNCE.
Přijde nějaká bouře? Není viděti mračna? Stiš se duše... A podej mi ruku, půjdem se společně dívat na hasnoucí slunce: Tíží tě ticho, má drahá, tíží? Trápí tě mlhy? Nad těmi hvozdy, pustými lady, žlutými sady, kde zmlkli stříbrní ptáci? Tvůj pohled je kalný! Tvé ruce jsou choré! Pojď, má nemocná ženo, půjdem se společně dívat na hasnoucí slunce. 22
NÁLADA SOUMRAKU.
Je letní den. Slunce svítí s nebe. Tu procitá duše! volá – křičí po kousku oblohy! – ta smutná duše – Já ležím na pohovce v síni. Pozorný. Němý. Sen zrozený ze sna. Stříbrné světlo víří na podlaze jizby! Tam sedí mé dumy v smutečních řízách a hrají na flétny: pláčí a teskní. Teď vykřikly hrůzou. Prchají v zmatku. Světelný příboj prolomil okna a valí se, valí, rozmetá skříně a hučí a jásá a roste a ničí! – Světelné moře. A duše se zvedá... Vrhá se do vln a koupe své tělo v slunečných vodách; rodí se znova: spanilá víla: Anadyomené. 23 Večer! Zavřena okna, sšeřená jizba. V nejhlubším stínu ležím a dřímám. Smuteční děvy hrají na flétny,flétny. Má duše zpívá v slunečních vodách. 24
NÁVŠTĚVA.
V šeru alkovny. Na staré bedně sedí hoch. Zamžený obličej v měsíčném šeru. Já stojím v koutě, ruce skříženy a naslouchám, jak v chodbě zvučí hlasy. Šero je jak z kovu. A ticho. Tu jsem se zved’ a pohnul hochem. Já promluvil jak ze sna: „Proč zde tak smutně sedíš?“ Tu vztýčil svoji hlavu a zvolal tenkým hlasem: „Mně zemřel otec!“ A žal mi sevřel hrdlo. – Zase všechno přešlo. A já stál a přemýšlel a snil: Kdo je ten sirotek a odkud přišel. 25 Na chodbě zmlkly hlasy. I pocítil jsem lítost, když jsem viděl, že hoch pláče, a volá otce... A oknem vpadl měsíc. Vyzáblý měsíc... 26
ZRCADLO.
Ticho vládlo v síni. Přemítaje stál jsem před zrcadlem, jež obráželo ve své ploše můj obličej. A zkoumavě zíral jsem na ty skroucené, svrasklé rysy; ten vážný výraz, jenž snil o díle lásky. A teskně vzpomínal můj duch na bledého hocha; který zde kdysi stál; který se nyní změnil v klidného starce. Šero zvlnilo vzduch. Tu sklonil jsem hlavu na hubená prsa, v hlubokém smutku. 27 A tiše, zcela tiše, sklonila se ke mně hlava bledého hocha, políbila mne na čelo a zašeptala: „Otče, dosud není vše ztraceno...“ 28
VISE.
Já viděl jsem sebe v měsíčné desce, stříbrné, čisté. Já zjevil se sobě, když srdce mě lkalo na železném loži v zámeckém sále. Já zářil: já líbal svou duši. Tak v nejvyšší lásce splýval jsem s nebem. Do mojích sálu řine se světlo, svítící řeka do srdce – blaženě nořím hříšné své tělo do hlubin světla. A z duše mé padá stříbrný závoj – Otvírám okna paprskům noci. V prostoru pohasla světla. Temno se valí do zámeckých sálů, já ležím opět v šedivé noci, v ruce rozbité zrcadlo duše. 29
SUDIČKY.
V měsíčném světle ležím na loži. A v kmitavém světle svíčky vidím státi tři ženy u mojích nohou. A hrůzno mi bylo, když zvedly své hlavy a děly temně: „Co mu dáme?“ Tu nastalo ticho, šedivé ticho – – – Již rdělo se jitro, když zaslech’ jsem hlasy: „Trpěti bude!“ Pak shasily světla a odešly... 30
TRAGEDIE.
Sedím na pohovce ve své jizbě, zalit měsíčným leskem, zahrabán ve svých dumách, jak člověk, jenž mnoho myslí... Dokořán dvéře: Vstupují muži, špinavé šaty, přes oči vlasy, v ryšavých rukách nesou máry – bledý, černě oděný jinoch leží na nich –: mrtev... Postavili, odešli; mrtvola posadila se na marách a dívá se strnule na mne... 31
POUTNÍCI.
Pršelo dlouho v měsíčné noci. Teď je mdlo a slavnostní ticho. Haluze mlčí, zmizely mraky. A nyní přišli šediví muži, v promoklých šatech, vysokých botách, a stanuli uprostřed jizby. Vždyť jsem je čekal! Museli přijít! Já vyzval je mlčky, aby si sedli. My mysleli spolu, my dumali stejně. My neřekli slova a věděli všechno. A náhle jsem cítil jak moje údy strnuly v kámen, já chtěl jsem se pohnout – ne, nebylo možno... já zůstal jsem nehnut. Já vnikl jsem dále, než mohl jsem jíti a zvolal: „Já nikoho neznám, jděte mi z očí!“... Konečně vstali. Já slyšel jich kroky duniti chodbou... Tu zhasl jsem lampu a zíral zděšen, jak bílý měsíc mne polil září. 32
HLASY V NOCI.
Všichni poutníci, jež mne navštívili z dalekých zemí, mluvili o ostrovu Šťastných. Oh, všechny sny jsou smutné báje. Zoufalé hlasy křičí do mého ticha: „Šílenče, nikdy nespatříš slunce!“ 33
VRAH.
Já bděl dlouho do noci. Pojednou slyšel jsem hlasy; to mniši se modlili v kapli. Já naslouchal zděšen: Za duši mladého vraha! Já vzpomínal dlouho, kdo by to byl. Vrah; vrahů je mnoho. Též mozek je vrah. Já vidím spanilou ženu. Já hledím na její ústa. Vůkol je ticho. Tu pojednou zvedám se z křesla a pravím: „Nezdá se Vám, že někdo se přiblížil k dveřím?“ 34 V té chvíli zbledla, jakoby tušila Osud! – Já vstal a přikročil k dveřím: „Je zde snad někdo?“ Nikdo se neozval venku. V té chvíli jsem cítil jak někdo se přitiskl ke zdi. Já vyrazil výkřik: „Vrahu!“ – Tu cvakla klika a vstoupil. Já viděl jen jeho. Tmavý, ryšavý vlas a zvířecí oči. Výkřik! Pak nastalo temno. Já tápal nocí k místu, kde seděla dříve. Ležela v kaluži krve na dlažbě. Já sklonil se k ní a pravil: „Spíte?“ 35 Srdce mé řvalo. Já nesl ji k oknu, jimž padal měsíčný paprsk. „Mrtva!“ „Tedy je mrtva?!!“ Já viděl krvavé nebe a města v požárech zkázy. A dole na dlažbě dvora stál vrah a chechtal se nocí... 36
BOLEST.
Ach bolest. Dole dřímalo město v sněhovém hávu. Smuten hleděl jsem do tmy. V kamnech plápolal oheň. Srdce se chvělo. Ve dveřích zjevil se jinoch, mlčky zíraje na mne. A zima čišela z něho jak z hluboké studně. Průvan zhas’ lampu. A dlouho stál na prahu síně, vážný, jak kamenná socha. Z kamen padal pruh světla na jeho vytylé tváře, zjizvené žalem. 37 Mne táhlo to k němu. Já musel s ním jíti. Z šedého nebe padaly hustě veliké, sněhové vločky, které se třásly. Já šel se sklopenou hlavou, ten jinoch připnul mi pouta – a vysoko v oblacích vyplul, jak válečná trofej, jizlivý měsíc. 38
ADAGIO.
Sněhové vločky padají k zemi; zraky se klíží. Mé ruce držící obrovskou knihu leží na prsou; u mého lože blikotá lampa na nočním stolku. Tiše přichází nádherná žena, aby nalila vody růžím ve váse; veliké světlo plní můj pokoj. Ležím na studeném loži. Sněhové vločky padají k zemi, váhavě... měkce... 39
IMPROVISACE.
Má jizba. Měsíc září v okně. Mým srdcem šumí háje, smějí se řeky, tancují dívky. V mých očích zpívají ptáci. Já sním. Lítají kolem krouží a svítí. Mé dlouhé, průhledné ruce leží na klávesách noci a blouzní. 40
MĚSÍC.
V šeru síně slyším neznámý hlas. Šeptá to, vábí, jak žena. Zvedám se v loži. Někdo sem přišel, (snad nebyly zamčeny dvéře) a volá mne jménem: To je měsíc. Hu, jak je zima! RychteRychle pospíchám k oknu a prorážím skleněné plotny. – Mé paže ztuhly v prázdnu. 41
MĚSÍČNÁ NOC.
Zase mne přepadá noc, zase je sinalé temno. Já stoupám na střechu. Já mohl bych zavříti dvéře a přes sebe přehodit závoj. Já nechci. Jak krásně to lahodí srdci kráčet po okrajích žlabů. 42
REMINISCENCE.
Měsíc sjel do mojí síně. Tak sedím, hlavu vtisknutu v prsa. A v duši to hučí, v duši to hřímá. A vidím vodopád Nilu. Smršť vody tříští se v hloubce. Mé srdce se chvěje a žasne. Teď chápu, když z večera vyjel, v chatrné loďce, že více se nevrátil nazpět, že nemoh’ se vrátit!... 43
POTOPENÉ ZAHRADY.
Seděl jsem v noci, přemítal dlouho o nesněných plánech, o osudech mládí. Něco jsem cítil pod svými prsty... Hebounké květy rozmarných tvarů. Ano, ty květy vzdálených zahrad připluly ke mně na vlnách noci. Cítím je dosud, ty drobounké lístky, ano, jsou tytéž, podivno tytéž. A všechno zas mizí v neznámé dálce... 44 Jak je to krásné, – přišly zas jednou, kdy myslil jsem dávno, že zhynuly zimou. Vy bledé květy na vlnách noci... 45
VYHNANCI.
Ty chvíle se navrátí; v měsíčných nocích přijdou jak žebráci v schátralém šatě a zakřičí do oken drsnými hlasy. – A tehdy se zavru do nejzazší síně a budu se modlit..modlit... Budu jen vidět jich vychrtlé líce. Budu jen tušit jich šilhavé oči. Odpoutám psa a vyštvu je z dvora. A zavru pak okna paprskům luny. Své ucho přitisknu k zavřené bráně a budu naslouchat s bušícím srdcem divokým kletbám a výhružným slibům... A zatím co venku se rozlehne chechtot, rozsvítím kahan a sejdu do sklepa, bych spustil se na dno vypráhlé studny... 46
ŽEBRAVÝ MNICH.
V chodbě potkal jsem mnicha, pod paží nesl si missál. Mne pojal vztek, hledal jsem zbraň a proklál jsem jeho srdce. V tom vklouzl do chodby měsíc a used’ u jeho nohou. Tu vykřik’ jsem z duše a prchl do sklepů. 47
NÁLEZ.
Našel jsem ve sklepě žlutavou kostru a zvedl ji něžně k světlu. Prázdné důlky civěly na mne, jež kdys’ tak rudě, nábožně žhnuly. A v ruce kahan a skloněn nad ní vyňal jsem z dutiny prsní kamenné srdce. 48
VE VĚZENÍ.
Jsem zasuté město, na něž svítí vychladlý měsíc. A okovy visí na mojích rukou. Horké slzy svlažují zemi. Já sedím v ponurém sklepě a kuji zločinné plány. 49
SPASENISPASENÍ.
Tma. Chladné zdi. Mé ruce tápají v tmách. Běda! Sklep! A nikde východu. – Mé srdce se svíjí v úzkostech, před mými zraky se zjevuje smrt hladem... Buším zběsile do zdi. Marno! Zlomen klesám k zemi – Dole, otvorem v dlažbě, slyším jasně hučeti řeku. Nuže: Spasím se tudy! – 50
ŽEBRÁK.
Když vyjdu z domu, sedí před dveřmi ohyzdný žebrák a prosí za dárek. Já sahám do svého srdce. Měsíc sedí na střeše. Spánek mi zavírá oči. Mé srdce je prázdné, duté. V mých prsou je temno... 51
STARÝ DŮM.
Jak ticho je v jizbě. Všichni odešli z jitra, poněvadž tušili dávno, že sřítí se klenba. Já chodím a přemítám stále a vyndavám zapadlé dumy ze staré hromady smetí, jež zanechal v koutě můj praděd. Vítr klepá na okno a klenba se pozvolna řítí, – bledé paprsky luny sklouzají po žlutých stěnách. Sedím u svého stolku – a hledám vzpomínky dětství – Vím, chatrná klenba se řítí, tož, ať už se sřítí radš’ na mě... 52
TAŽNÍ PTÁCI.
Vy doby mládí! Labutě s krásnými křídly! Touhy! Vidím vás vysoko kroužit Nadnad svojím domem, na cestu v dálku, do teplých krajů s bohem! s bohem! 53
STARÝ NÁMOŘNÍK.
Bouřlivé noci! Noci ztrávené v smutku! – Kam jste vy prchly?... Já nejsem již rozmarným hochem.hochem, jenž z okna do dálky toužil, v měsíčném světle, ruku na srdci a v ústech nejsladší slova... Vítr zocelil paže, srdce utuhlo žalem, vlasy zbělely sněhy!... Já sedím v přímořské chýži na hromadě vrží, šedivý rybář a pletu zelené sítě 54 a vyprávím vesnickým lidem o mořských bouřích, o ztracených lodích, jež straší v noci... 55
HALUCINACE.
Pokaždé z večera zahlédnu z daleka kráčeti do šera sešlého člověka. Za dveřmi stodoly, v paprsku měsíce slyším jak blabolí, do oken světnice. 56
ŠTĚSTÍ.
O moje štěstí! Často vidím tě ve snu, jak uháníš šedivou nocí, se zlatou úzdou, hřívu vlající větrem. A dusot tvůj ruší můj spánek. Já ženu se za tebou a hledím se zachytit hřívy. Ó, divoký oři! Mé srdce kyne ti rukou. 57
POMSTA BARDŮ.
Z tmavého hvozdu vyšli dva bledí bardové. Šli s horečnými zraky, jak ti, jež Osud uštval. Chvílemi drnkli v struny: Teď budem bouřit města! Teď budem pomstu zpívat! – 58
TUŠENÍ.
Vzali mne do svého středu, pochmurní jezdci! Vzali mne do svého středu, já cítil jak cváláme luhy... Spustili bitevní pokřik. Nikdo se nezjevil cestou, ač hleděl jsem, hleděl, nikoho nezřel jsem ve tmě, ač pátral jsem po něm, ač přál jsem si někoho vidět. Snad číhá za kmeny v lese a čeká až pojedem kolem; vidím kopyta v písku a v trní útržky šatů... Snad číhá za kmeny v lese. 59 Možná, že zkouší svou dýku, možná, že vyrazí rázem, možnámožná, že bodne v má prsa, možná, že pojedu dále, možná, že nezřím jej nikdy... 60
VÝČITKY.
Ach, proč jsem jen neposlech moudrého starce? Palác jsem opustil. Nelze mi více se vrátit! Všechno jsem zavraždil. Nyní mne svědomí mučí. Všechno mne proklíná. Všechno se vyhýbá s cesty! Ach vzdorovat budu a srdce své zahrabu v skály. Cos bledého v duši mé procitlo uprostřed hněvu. Vím! Lítost! Vše napravit... Ach, kdy se zbavím té tíže? V hrobě?!..hrobě?!... Ve snech?!..snech?!... Myslím, že marno je všechno... Co bylo schopno života, dávno je mrtvo. Ach, proč jsem neposlech’. Nyní už nelze se vrátit! 61
PŘELUDY.
Široko noc. Pláň pustá je a zasypána stíny, vše stajeno a všude jenom pláň, bezmezná pláň. A žádný zvuk. Ni povozu. Ve světle měsíce se tmějí topoly a kousek jezera, jež leskne se, jak plotna z ocele, ležící v tmách. Mně pojal strach, neznámý strach a dech se zatajil a cítil jsem, jak srdce chvěje se v smrtelných úzkostech – a zraky civěly jen na to jezero, tu šedou mátohu a zalkal jsem – 62 V tom spatřil jsem, ve svitu měsíce, svou celou minulost, jak z klidné hladiny šedého jezera se vážně zvedala, mé činy, illuse, zesnulé soudruhy, zavilé zločiny a skřehlé dny. A nocí zněl jich hrozný soud: nad vším, co zmeškal jsem, co v srdci rozkvetlo a v květu zlomeno, ve chvílích nejdražších, kdy duše zpívala... Tu krutý žal mi lebku rozrazil – – Pak nastal den. 63
MODRÉ SVĚTLO.
Slunce svítilo z nejmodřejšího nebe. Šel jsem samoten březovým hájem, jenž vystupoval z horského pozadí. Mezi kmeny spatřil jsem pojednou prostou studni z neotesaných kamenů a nad její obrubou skloněnu rusalku. I přistoupil jsem k ní a řekl: – Má drahá, prosím vás, dejte mi napíti čisté vody, v níž se shlížíte. Jdu z daleka a jsem unaven. Poutníče, je mi vás líto, ale není tam vody. – Má drahá, proč hledíte tedy do studně té, jest zajisté hluboká, pojme vás závrať. Poutníče, nevím je-li hluboká či mělká, nevidím dna, ale vidím v ní modré světlo, jež působí blaho u srdce. Pojal jsem ji za ruku a zvolal: Pravíte modré světlo? Hledám je po celém světě, celý svůj život. 64 Poutníče, pohlédni sám do této studně, zatím odběhnu natrhat květů. Ano, vidím modré světlo v hlubinách; to jest velmi hluboká studnice, má drahá, pojímá mne závrať, děkuji vám, nenahlédnu už nikdy do ní. Ohlížím se, ona však jíž zmizela. A tak musím hleděti večněvěčně do oné studny, připjat neviditelnými okovy, navždy, k světlu měsíce. 65
RYBÁŘ.
V jedné noci potkat jsem chlapce, ten nesl překrásné květy. A všechny mé touhy se nesly za tímto hochem. Ó žel! Usnulé stesky vzbudil mi ze sna, já vidím březové háje: Na zeleném vršku sedí, opřen o balvan v ruce rybářský prut a hledí do řeky, jež dole teče! A když se blížím kyne mi rukou, 66 že nechce být rušen – – Vidím jej v dáli, na zeleném vršku, v ruce rybářský prut. A hledí do řeky, jež valí své vlny roklí... 67
NÁHODA.
My setkali se spolu na mostě, Šlašla tiše jako chodí nemocní. A do mé duše padl tmavý stín, pln hořkosti a důvěrného smutku: Já pravil k ní: Kam jdete Paní?... To byl jen rozmar. Velký soucit stiskl rukou moje hrdlo – – A dlouho jsem se za ní díval, až zmizela ve vratech věže. 68
VE SNU.
Jdu kol zídky zahradní – Bůh ví, co dnes kvete v ní. Kdosi vyšel ze dveří, stojí dlouho, nevěří. Hledím přes zeď zahradní: Světlo luny bloudí v ní... 69
SOCHA ŽENY.
Procházel jsem se v parku: Za zeleným břečtanem vyčníval žulový pomník. Na něm jsem viděl umělou sochu dívky, jež držela urnu. A za mnou šel neslyšně Smutek a zastřel poprsí dívky řásnatým, smutečním flórem. 70
PARSIFAL.
Kolem skleněných sadů vede má stezka. Zlaté, rozkošné dívky kynou mi z houští. Brání mi v chodu, lákají, prosí, a duše mne nutí a žene pryč, pryč, na jiná místa. Má celá bytost se láme, Aa zvolna se vzdaluji odtud, rdousím své srdce. Jdu váhavým krokem trnitým svahem. Až posléz nevidím zahrad a neslyším hlasů... Mé srdce pláče. – Tam žije štěstí... Tam září slunce.... 71
HAMLET.
Stanul jsem ve snu před čerstvým hrobem. Pojednou slyšel jsem hlasy, sípavé smíchy, chřestění hnátů. „Cizinče, k čemu sem chodíš? Co tady hledáš? Máš času dosti. Až jednou –“ Já zvedl lebku, jež ležela stranou, přitisk ji k ústům, vzkřikl: „Já umřel dávno! Já nikdy nežil! Já přišel mrtev na svět....“. 72
PŘIŠEL JSEM NA SVĚT...
Vivo sin vivir en mi y tan alta vida espero que muero porque no muero! Svatá Tereza.
Přišel jsem na svět v pastýřské chýži. Ti dobří lidé, dali mi kadidlo, myrhu a zlato. Klečí. Zpívají hymny. Jak krásné! Jsem dětinsky štastenšťasten. Já tuším co přijde. Jsem synem Božím. Bůh! jenž sestoupil z nebe, by umřel na dřevu kříže za hříchy lidské. 73
SVATÉ MĚSTO.
Hrdě ční do oblak věže, v slunci třpytí se střechy z cihel a mědi. Tví syni mne vydají na smrt, ukřižují mne, prodají mne za měšec stříbra – ale běda ti město, neboť nezůstane kámen na kameni, krev moje na vás synové černí. Hrdě ční do oblak věže, v slunci se třpytí střechy z cihel a mědi. 74
NA HOŘE OLIVETSKÉ.
Mé ruce se modlí. klečímKlečím na vysoké hoře; ponořen v sebe. Jsem Kristus. Veliká láska bolestná, hořká. Tiše, potím se krví. Anděl. S kalichem slzíslzí. Němý. Zářící. Nekonečně velký. – Útěcha! Dole řinčejí zbraně, zástup žoldnéřů přichází s pouty. Jsem zajat. Vydán na smrt. 75
CESTOU.
Neplačte, ženy ubohé. Jdu na smrť. Neboť přišla má hodina, hodina smrti. A hlava mi klesá. U cesty staří muži zvedají děti do výše. Tleskají v ruce, křičí, plvají na mne, trhají, tahají mne za roucho.... Ukřižován!! A nyní se otvírá země a mrtví vstávají z hrobů. 76
NA NEBE VSTOUPENÍ.
Já rozloučil se se všemi, jež miloval jsem na zemi a spěšně vyšel. – A ani jsem se neohled, zda za mnou někdo kráčí, až zahlédl jsem dole svět z perspektivy ptačí... Před domem stála matka má, lomila za mnou rukama; já z mraků hlavu nachýlil a slyšel její smutný kvil: „– proč odešel, proč odešel, můj zlatý syn?“ Na to jsem utrh’ v nebi květ a spustil v její klín... 77
ÚTĚCHA.
Má duše, neplač... Balsámy ve tvé ruce? Dobří lidé tě vezmou k sobě! Matko! tvůj syn vstane třetího dne – – neplač.... V záři blesků na pravice otce... Neplač již u kamenné desky mého hrobu. Vysoko nad tebou na trůnu z oblaků mé srdce! 78 Zářící nad věky, nad světy, neboť já jsem nezrozené, věčné... 79
V OBLACÍCH.
Zda jednou mohu v světě žít? Co život pro mne může mít? A co tak smutně přemítám, nacházím, že jsem sám a sám, že jsem už navždy odsouzen v snu vidět život, v žití sen.... Sám sedím němý nad věkem, já Bůh, jenž nebyl člověkem a v mojí hrudi blaze mi, když vidím mračny na zemi. 80
DOBRÝ PASTÝŘ.
(Obraz Ch. Doudeleta.)
Pasu ovečky v tichém údolí, bílé, snivé ovečky. – – – – – – – Z daleka slyším doupnáky křičeti z hvozdů. Nade mnou září slunce, že spínám své dlaně... Jezerní orel krouží vysoko v nebi. Mí beránci blekají v trávě, úzkostně, smutně.... 81
SIESTA.
Sedím na květnaté mezi uprostřed trávy. Já vím: teď bude zas dobře, teď bude vše kvésti. Jak jasné nebe! A všechno, jak přeji si míti. Ale pojednou slyším své ospalé srdce bázlivě křičet.... Hadi plíží se z křoví! Já prchám zděšen; – kotouče plazů! Já cítím je na svém těle. Hadi, syčící hadi. 82
SENTIMENTÁLNÍ.
Teď, kdy jsem všechno opustil, na kraji hvozdu bloudím. V mých stopách kvetou vstavače, z mých očí kvetou slzy. Já potácím se v polosnu pod haluzemi jedlí. O smutku! Těžké bolesti mne ženou v cizí kraje. Ze sklepů lesa vane chlad. – Mé snivé srdce touží. 83
CIZINEC.
Je zářijový kalný den. A pokoj v záři sluneční. Je vidět třináct princezen oděných v roucha sváteční; na jejich tvářích možno zřít šlépěje zhaslých nadějí, co zatím venku slyšet znít naříkat vítr alejí. U krbu sedí v komnatě, jak ševel listí jejich hlas, tak sedí smutně, zapjatě a pletou sobě dlouhý vlas. Blesk. Fialová komnata. Kostlivec civí do oken. A na podlahu ze zlata se kácí třináct princezen. 84
ŽENA.
Ty opět přijdeš, ženo! Já tě očekávám, ty mne navštívíš! V bouřlivých nocích můj duch stojí na vysoké skále. Přijď, má hvězdo, jež mi ukážeš cestu k nebi. 85
EVOKACE.
Teď sedím v tmavém údolí a čekám svoji touhu. Z každé sluje srší drak své olměohně. Ale když jsem dlouho zaklínal, tu zavzněl v dáli hlas, dva kříže v tmu jsem udělal a zavřel knihu. Zem se chvěla! Dešť, se lil! – Kde jsi má touho? Já tě zaklínám! Rozvírám své paže; z hlubin lesa kráčí statná žena. Já klekám; šeptám slova: „Můj sne....“ 86
BÍLÉ SLAVNOSTI.
Nastalo šero. Dav bílých panen na dubovém prámu plul k zemi. Nastalo šero. Vystouply na břeh a obnažené běžely k háji, by ohnivé máky, za zvuků sister, kladly na oltář Venuše, Anadyomene, již v úkrytu palem Adonis líbá na rudá ústa, 87 a zvedá, v chvějící dlani nad svojí hlavou, pás cnosti. 88
SLYŠÍM....
„Heard melodies are sweet, – but those unhard are sweeter“.
Je tmavá noc a všechno spí. Z daleka zpívá jakýs’ hlas: V mé zemi bydlí obrové a velcí ptáci hnízdí. Na mojich nivách rozkvétá červená růže síly. Já čekám mnoho, mnoho let a nikdo nepřichází! Mám v klíně slova útěchy a všechny boly léčím, a kdo mne jednou políbil, musí se věčně smáti. 89
VENUŠE.
Já slyším tě zpívat v růžovém hájí, má krásná dívko. Obrovský orel sedí u mého trůnu. Mé oko je kalné. Já slyším hučící světy. A z šedivých mlh noří se tančící hvězda.... Jde ke mně. – Tiše. Líbá mé vyhaslé čelo. „Ubohý snílku.“ 90
NA ROZCESTÍ.
Otevřenou branou vcházím do tmy. Všechny cesty jsou klamné. Všechno je zrádné. Stojím v rozpacích. Někdo mne vábí, tam v dáli. A láká. Já myslím, že nikdo se ještě odtamtud nevrátil. 91
JARO.
Já procitl v tmavé noci, vidím luhy, dole města. Procesí neznámých tváří kráčí plouživým krokem, uprostřed svatou Kláru, zdobenu září z perel. A v předu drobounké dívky v bělounkých šatech. A konec průvodu činí šediví starci. A všichni zpívají píseň: Přijde, přijde máj!... 92
PŘEKVAPENÍ.
Ze země vyrůstá tráva – můj Bože, jak dlouho jsem čekal! Jak často jsem chodil se dívat, zda přilétly vlašťovky z Jihu, když jednoho dne jsem spatřil drobounké lístky na každé větvi. „Mé srdce, vidělos’ někdy krásnější kraje, mé ucho slyšelos někdy krásnější zpěvy? Ó vy všichni, kteří kolem jdete, pohleďte, jak září nebe!“ Procit jsem v lese v hlaholu ptáků, rozpínám ruce k stříbrným dálkám. Ze země klíčí rozkošné květy – můj Bože, jak dlouho jsem čekal! 93
OKAMŽIK ŠTĚSTÍ.
V lesích pějí drozdi, tančí bílé víly, rozhazují květy z klína. Malí skřítci drobní, pestří, pobíhají kolem luhy, lesy, polem, v slunci... A kučeravé hlavy hledí do mé jizby, ťukají na okna: Je jaro!... Tančím. Rozhazuji květy v slunci... 94
JARNÍ DEN.
Jde průvod dětí do polí a z restaurace v údolí vesnická hudba hlaholí. A moje duše vychází a hledá v trávě na hrázi stříbrné květy extasí. 95
V PŘÍRODĚ.
Krásné je jaro. Příliš krásné je pro nás. Nemáme pro ně smyslu. Přichází léto, přichází zima. Tleskám do dlani a sedím na louce uprostřed modravých zvonků. Vím nyní: Svět je krásný, nádherná a vznešená kvetoucí příroda. V trávě trhám s bolestným smíchem vonné, rozvité duše. Krásná, krásná jsi přírodo. 96
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.
Das ist der Tag des Herrn! Ich bin allein auf weiter Flur noch eine Morgenglocke nur, nun Stille nah und fern, nun Stille nah und fern.
Na mojích polích dozrávají klasy. Teď pějí ptáci, teď hoři máky. Má duše jásá. Neb všechno, co jsem stvořil jest krásné a dobré. Teď sním o odpočinku. Vánek hladí moje rusé vlasy. Já sedím v žitě, ozářen sluncem v hlubokém tichu. 97
VÝBUCH.
Co mi přines život? Co mi dala země? Smutný měsíc bloudí v mojích modrých hvozdech, mrtvé touhy straší v nehostinných roklích – Ó děsná samoto! – Já balím pěstě – v mých uších hučí bouře – Nič! Blesky – – – A tu z hlubin země vylézají obři, staví z vrchů věže: „– tam – tam jsou bozi. –“ 98
SNAD UZŘÍM JEDNOU..JEDNOU...
Snad uzřím jednou vysněné kraje; kraje míru a štěstí. Mé srdce křičí z pouští. Možná, že zahynu hlady. A bílé hvězdy se stvoří v nejčistším nebi. Louky omamně voní zlaceným vzduchem.... A duše má staví svou salaš na nejvyšším temeni vrchů, odkud je největší rozhled. Tam stojí jak kamenná socha, ruce zdvižené k nebi, a září do temnot. 99
SOCHA MÍRU.
Stojím nad věky, kovová socha... Veliká láska a splynutí v sebe. Ó, vy všichni, kteří tam dole hynete smutkem, sklíčeni touhou, mí bolestní bratři, vizte, má proklaná prsa září a z mojích rukou kane slitování... Ó spějte do mého klína, tam perle září a zpívají ptáci... 100
DOBRÉ PŘEDSEVZETÍ.
Vidím do nesměrných dálek. Modravé vrchy! Dosud jsem nezkusil štěstí na vašich nejvyšších štítech. Šedivá mračna! Rukama roztrhnu závoj přísný a siný, který spouští se k zemi. Bude to bouře! Mé svaly zocelil vichr. Rukama roztrhnu závoj, od nebe k zemi. 101
METAMORFOSA.
Já zemřel. Moje stuhlé tělo, pohřbili v tmavém pohoří. Můj duch se změnil v zářící hvězdu a kroužil v šíru věčnosti. A nový lid se narodil ze mně, svalnatí, krásní titáni a podivné květy vyrostly z půdy, složené z ohromných paprsků. l zajásal duch a rozptýlil temno a rozhodil věčnem komety. V hlubinách mřely stařecké světy a plemeno lidské vymřelo. Já zemřel. Moje stuhlé tělo pohřbili v tmavém pohoří. Můj duch se změnil v zářící hvězdu a kroužil v šíru věčnosti. 102
VYZVÁNÍ.
Ty stojíš přede mnou, krásný hochu. Zlaté kadeře splývají ti na ramena. Na svých rukou držíš mé srdce. Já to cítím! Ty držíš můj poklad a záříš mí v temnotě. Celý můj život byl písní. A mnoho jsem vytrpěl. Ty, můj rozkošný synu, který mne miluješ, tys neměl matky, tys neměl otce. Ty žiješ večněvěčně! Z jiných planet jsi přišel. Pojď, podej mi ruku! Mé srdce bude nám svítit na cestu... 103
MOŘE.
Veliké moře, svobodo spoutaných duší, které tíží země, jak silný obr z nakupených vrchů, zvedáš své tělo, rozvíráš svá křídla! Prokletá země! Vlna tvá ji mrská, jak trestá vše, co slabé je a nízké, vznešený orle, naplněný touhou nesměřnonesměrno spolknout, zaťat drápy v nebe. Kdo pochopí, čím vřelo tvoje nitro? Kam vrhají se tvoje věčné písně? A tělo rozbouřené zmohutnělo a celé nebe leží na tvém srdci. Veliká matko, na skalnatém břehu bouř otevřela oči mojí duši, ve chvíli žáru. Tu se probudila z těžkého spánku, její paže stuhly 104 v železné svaly, oko vzplálo hněvem a z úst se rozleh’ udivený výkřik – a svoje černé vlasy rozpustila a s trpkým smíchem klesla ve tvou náruč. 105
FIAT LUX.
Ze strážního koše zíraje v modro beznadějně mnoho, mnoho dní, v posledním záchvěvu slunce, vidím v dáli pruh země nořit se z moře, ostrov šťastných mezi bouřnými víryvíry. 106
BLUDNÝ KAPITÁN.
Než vyšel měsíc vstoupil jsem na loď a naložil palmy a skvosty, jež našel jsem v slujích zakletých princů. V mé duši zvedá se moře. Na palubě stojím, ozářen měsíčným svitem. Haho! má vlasti, ty záříš jak slunce..... 107
NA MOŘI.
Moje barke so zazpele jadra, zapustile varne so pristane, moje barke plavajo v biezbrežnost..biezbrežnost... Ah, vi cilji, moji zlati cilji, kak bliščite v daljni se samoti! Otton Zupančič.
Na přídi lodě stojím – ahoi! ahoi! Tam v dáli se černají skály a moře se bouří. Buď s bohem, má nevlídná zemi, buď s bohem, můj otče! Dujte, divocí větrové, oživte palubu bouří! Ahoi! ahoi! Za blesků a vichřice pluji a kroužím svým plamenným srdcem vysoko nad svojí hlavou. Ahoi! ahoi! Duj větře! já pluji!! Hučící moře. – – 108 OBSAH:
Impromptu. Podzimní večer. Lítost. Smutek jeseně. Vyrudlé stíny. Slavnosti leta. Hymna. SomanmbulaSomnambula. Život mrtvých. Poustevník. OtrokOstrov milujících. Anděl života. Vyhaslá sopka. Krise. Nemocná růže. Západ slunce. Nálada soumraku. Návštěva. Zrcadlo. Vise. Sudičky. Tragedie. Poutníci. Hlasy v noci. Vrah. Bolest. Adagio. Improvisace. Měsíc. Měsíčná noc. Reminiscence. Potopené zahrady. Vyhnanci. Žebravý mnich. Nález. Ve vězení. Spasení. Žebrák. Starý dům. Tažní ptáci. Starý námořník. Halucinace. [109] Štěstí. Pomsta bardů. Tušení. Výčitky. Přeludy. Modré světlo. Rybář. Náhoda. Ve snu. Socha ženy. Parsifal. HalmetHamlet. Přišel jsem na svět.svět... Svaté město. Na hoře Olivetské. Cestou. NanebevstoupeníNa nebe vstoupení. Útěcha. V oblacích. Dobrý pastýř. Siesta. Sentimentální. Cizinec. Žena. Evokace. Bílé slavnosti. Slyším... Venuše. Na rozcestí. Jaro. Překvapení. Okamžik štěstí. Jarní den. V přírodě. Nedělní odpoledne. Výbuch. Snad uzřím jednou.jednou... Socha míru. Dobré předsevzetí. Metamorfosa. Vyzvání. Moře. Fiat lux. Bludný kapitán. Na moři.
E: jf; 2004 [110]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Symposion; Kosterka, Hugo; Stivín, Emanuel
(Symposion VIII - knihy nové doby - vede a vydává: H. Kosterka - Vinohrady - Vávrova 17 N. - Tiskem Emanuela Stivína v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 112