TUŠENÍ.

Emanuel Lešehrad

TUŠENÍ.
Vzali mne do svého středu, pochmurní jezdci! Vzali mne do svého středu, já cítil jak cváláme luhy... Spustili bitevní pokřik. Nikdo se nezjevil cestou, ač hleděl jsem, hleděl, nikoho nezřel jsem ve tmě, ač pátral jsem po něm, ač přál jsem si někoho vidět. Snad číhá za kmeny v lese a čeká až pojedem kolem; vidím kopyta v písku a v trní útržky šatů... Snad číhá za kmeny v lese. 59 Možná, že zkouší svou dýku, možná, že vyrazí rázem, možnámožná, že bodne v má prsa, možná, že pojedu dále, možná, že nezřím jej nikdy... 60