EVOKACE.

Emanuel Lešehrad

EVOKACE.
Teď sedím v tmavém údolí a čekám svoji touhu. Z každé sluje srší drak své olměohně. Ale když jsem dlouho zaklínal, tu zavzněl v dáli hlas, dva kříže v tmu jsem udělal a zavřel knihu. Zem se chvěla! Dešť, se lil! – Kde jsi má touho? Já tě zaklínám! Rozvírám své paže; z hlubin lesa kráčí statná žena. Já klekám; šeptám slova: „Můj sne....“ 86