POUTNÍCI.

Emanuel Lešehrad

POUTNÍCI.
Pršelo dlouho v měsíčné noci. Teď je mdlo a slavnostní ticho. Haluze mlčí, zmizely mraky. A nyní přišli šediví muži, v promoklých šatech, vysokých botách, a stanuli uprostřed jizby. Vždyť jsem je čekal! Museli přijít! Já vyzval je mlčky, aby si sedli. My mysleli spolu, my dumali stejně. My neřekli slova a věděli všechno. A náhle jsem cítil jak moje údy strnuly v kámen, já chtěl jsem se pohnout – ne, nebylo možno... já zůstal jsem nehnut. Já vnikl jsem dále, než mohl jsem jíti a zvolal: „Já nikoho neznám, jděte mi z očí!“... Konečně vstali. Já slyšel jich kroky duniti chodbou... Tu zhasl jsem lampu a zíral zděšen, jak bílý měsíc mne polil září. 32