MOŘE.

Emanuel Lešehrad

MOŘE.
Veliké moře, svobodo spoutaných duší, které tíží země, jak silný obr z nakupených vrchů, zvedáš své tělo, rozvíráš svá křídla! Prokletá země! Vlna tvá ji mrská, jak trestá vše, co slabé je a nízké, vznešený orle, naplněný touhou nesměřnonesměrno spolknout, zaťat drápy v nebe. Kdo pochopí, čím vřelo tvoje nitro? Kam vrhají se tvoje věčné písně? A tělo rozbouřené zmohutnělo a celé nebe leží na tvém srdci. Veliká matko, na skalnatém břehu bouř otevřela oči mojí duši, ve chvíli žáru. Tu se probudila z těžkého spánku, její paže stuhly 104 v železné svaly, oko vzplálo hněvem a z úst se rozleh’ udivený výkřik – a svoje černé vlasy rozpustila a s trpkým smíchem klesla ve tvou náruč. 105