NÁLADA SOUMRAKU.

Emanuel Lešehrad

NÁLADA SOUMRAKU.
Je letní den. Slunce svítí s nebe. Tu procitá duše! volá – křičí po kousku oblohy! – ta smutná duše – Já ležím na pohovce v síni. Pozorný. Němý. Sen zrozený ze sna. Stříbrné světlo víří na podlaze jizby! Tam sedí mé dumy v smutečních řízách a hrají na flétny: pláčí a teskní. Teď vykřikly hrůzou. Prchají v zmatku. Světelný příboj prolomil okna a valí se, valí, rozmetá skříně a hučí a jásá a roste a ničí! – Světelné moře. A duše se zvedá... Vrhá se do vln a koupe své tělo v slunečných vodách; rodí se znova: spanilá víla: Anadyomené. 23 Večer! Zavřena okna, sšeřená jizba. V nejhlubším stínu ležím a dřímám. Smuteční děvy hrají na flétny,flétny. Má duše zpívá v slunečních vodách. 24