OSTROV MILUJÍCÍCH.

Emanuel Lešehrad

OSTROV MILUJÍCÍCH.
Zelený ostrove! Krásná ty vzpomínko pohaslých hodin, již jsem zachoval, plný touhy, abych jednou za dlouhá leta, ve chvíli mdloby a nešťastných plánů tě vybavil z dum svojí truchlící duše a osvěžil zraky své leskem tvých zahrad. O, doby lásky! Nejčistších žalů! Teď chtěl bych žíti ve vašich loktech! Oh, štěstí, které jsem necítil nikdy, až dneska, kdy září mi z takové dálky, že marně bych vypravil na cestu koráb a v srdci svém zažehl svítilnu blaha. Tam, kde jsme sedali s hořící duší, motýli chvějí se v jiskřícím vzduchu, kovové lilije spínají ruce, jakoby ve snách 15 a malé, růžové, buclaté děti hrají si v písku s úsměvem šťastných. Oh, běda. Platany šumící večer v alejích dlouhých, pokrytých listy, ty umělé jeskyně civící z houštin, ta maková pole svítící žitím, to všechno bylo stvořeno pro nás. Ó území šťastných! Ty blažené chvíle, jak zbloudilé lodě noří se z temnot, a já jim kynu pochodní lásky! Ach, všechna záře vybledla dobou, ach, všechny květy vyrvány větry, ach, všechno snění zlomeno žitím, ach, všechny touhy seslábly smutkem, jenž svadlé věnce do hrobu klade. 16