VYHASLÁ SOPKA.

Emanuel Lešehrad

VYHASLÁ SOPKA.
Pod šedou skálou spala moje duše a v jejích vlasech hrály sobě děti: Noc byla tmavá. Jenom z dálky zavyl spoutaný vichr rozervaných hvozdů. A velká žena s čarovnými zraky, lesbický vavřín v ebenových vlasech, skleněnou loutnu na rty přiloženu, kráčela ke mně z nedostupných vrchů. A roztouženě hrála na svůj nástroj setřelou píseň elegických vánků a z hrudi mojí vyskočily ohně a tančily dle taktu svůdných tonů... Jak krásná vise, kterou noc mi dala, zmizela žena v neprostupném temnu. Zázračná loutna, na niž tence hrála, umlkla v dáli ironickým vzlykem. 18 Ve tmavé sluji sedím rozteskněný a sním o krásné, nedostihlé ženě, kterou jsem viděl. Mnoho tomu roků, co kdysi hrála elegickou píseň... A zas ty doby z hrobů vyvolávám a zpívám tobě zamlžený nápěv, a šťasten jsem, že zachoval jsem sobě aspoň tu stopu vyprchalé lásky. – 19