VISE.

Emanuel Lešehrad

VISE.
Já viděl jsem sebe v měsíčné desce, stříbrné, čisté. Já zjevil se sobě, když srdce mě lkalo na železném loži v zámeckém sále. Já zářil: já líbal svou duši. Tak v nejvyšší lásce splýval jsem s nebem. Do mojích sálu řine se světlo, svítící řeka do srdce – blaženě nořím hříšné své tělo do hlubin světla. A z duše mé padá stříbrný závoj – Otvírám okna paprskům noci. V prostoru pohasla světla. Temno se valí do zámeckých sálů, já ležím opět v šedivé noci, v ruce rozbité zrcadlo duše. 29