SNAD UZŘÍM JEDNOU...

Emanuel Lešehrad

SNAD UZŘÍM JEDNOU..JEDNOU...
Snad uzřím jednou vysněné kraje; kraje míru a štěstí. Mé srdce křičí z pouští. Možná, že zahynu hlady. A bílé hvězdy se stvoří v nejčistším nebi. Louky omamně voní zlaceným vzduchem.... A duše má staví svou salaš na nejvyšším temeni vrchů, odkud je největší rozhled. Tam stojí jak kamenná socha, ruce zdvižené k nebi, a září do temnot. 99