SMUTEK JESENĚ.

Emanuel Lešehrad

SMUTEK JESENĚ.
Svrasklé listí prší na cestu stromořadí... Sklamané illuse padají se stromu Života. Přišla unylá Jeseň se svými větry, album sežloutlých vzpomínek, milenka osamělých duší... Nebe je smutné a rudé slunce jako palčivá výčitka hledí mlhavým závojem. Fialové páry zatopily krajinu. Ze zahrad plují stuchlé vůně a zápachy skleníků, v nichž živoří veliké kovové růže a vstavače v emailových kořenáčích. – Mrazivý vítr tančí v polích... Stráně jsou holé, hvozdy jsou pusté. Chceš, ó má Duše, půjdeme spolu na konec stromořadí a usedneme na starou, plyšovou lavičku, kam nepřichází nikdo a budeme naslouchat jak listí prší se stromů... 8