BÍDA
Pestrou zahradou světa
spěje tmavý potok,
nezrcadlí slunce ani luny,
je slepý a hluchý,
ó lidstvo, jak daleko jsi společného zdroje!
nejraději plyne pod zemí,
tam je mu blaze,
prolézá záhadné sluje,
kde ve tmě rostou podivuhodné krápníky,
básně umělce bezejmenného,
soudruzi jeho vyhoštění a samoty,
rozumí si s nimi,
ale venku v slunečnu je mu smutno,
neboť jásot a smích jej bolí,
přál by si mít sluch a oči,
jako zvučný a jasný tok,
pro radosti života,
jež na jeho březích křepčí,
z hladu prokusuje se zemí,
polyká kameny a mazlavý jíl,
tryská na povrch jako nesmírný pláč,
čeká na rybáře,
jenž by hodil vnadidlo do kalné tůně,
vylovil lidské srdce,
prahnoucí, aby byl pochopen
jeho temný úděl:
15
plynouti v jasu slunce
odříkavě a trpně
v důvěře k vyšší spravedlnosti,
jež mění křemen na prašné cestě
v zrcadlo, v kterém se zhlédne člověk
16