ROZJÍMÁNÍ
V osmatřiceti letech
zkoumavě přehlížím s výše
moudrosti, čerpané žitím,
řady svých odešlých dnů
očima zralého vůdce,
srovnávám prohry a výhry,
měřím směr cesty, jíž šel jsem
za světlým vytčeným cílem;
posléze uznávám vděčně,
žití že za oběť stálo,
za trochu prolité krve.
Dívám se do šeré dálky,
do dálky budoucích dějů,
roztínám mečem své vůle
oponu zaclánějící
jeviště příští;
duchem svým měřím směr cesty,
zkouším svou odvahu, sílu,
shledávám, touha že znova
po novém zápolu plane!
Zrakem se v přítomnost vracím,
přehlížím zmatky své doby,
života dravými proudy
loďku svou srdnatě řídím,
38
vírům a úskalím čele
vítězným rozmachem paží.
Vidím své bronzové tváře,
do kterých skutečna bouře
vyryly osudné runy,
vidím svá semknutá ústa
Múzami líbaná vroucně,
aby v mém zapěly nitru
stříbrné citové housle,
vidím své prokvetlé vlasy,
na které starosti letmo
předčasně navály sněhu;
pod sněhem oheň však hárá,
spící mé srdce jest sopkou,
která se vyděsí ze sna
v otřesů chvíli.
Nesmírná láska mne plní,
rozžehá svítilny očí,
pod jejichž blaženou září
rozkvetou srdce jak květy,
z úst mých se rozlétnou slova,
podobná zpěvavým ptákům,
jaro již zvěstují zemi,
za hudby vroucného srdce
bratrsky spojí se ruce
národů světa,
39
které jak orlími křídly
objati chtěl bych svým duchem,
abych se hodným stal tebe,
zrozenče Nového Věku!
*
U dveří pokoje svého
něžnou zřím postavu dívčí:
v ruce své květinku drží,
chudobku vykvetlou z jara
u cesty v trávě
(chodci ji přišlápnou krutě
do prachu v chůzi),
chce mně ji nabídnout skromně,
blahopřát také –
beze slov čeká..čeká...
Pohlížím do jejích očí,
zrcadel blankytně modrých,
vidím v nich zdrobněle palmu
šumící ve výši listy
v jiskřivé koupeli slunce;
u pně, tam dole, se krčí
oddaný břečtan,
spíná své úponky zbožně
k vrcholku stromu,
naslouchá modlitbě díků
celému světu!
40