JÁ
V mé tváři zjasněné jak slunná tvářnost moře,
jak v klidném zrcadle zem’ s nebem líbají se.
Hle! za mnou, přede mnou, ó všude! vroucné paže! –
Chtěl bych dát slunci zář a vůně vlévat květům,
ó, chtěl bych z očí svých dštít zjitra rosu k zemi.
Jsem výslednicí žen, též výslednicí mužů,
a lásku bratrskou všech lidí v nitro lokám
jak květný kalich světlo.
Svou cestu věčností jsem proklestil si prací,
jsem krůpěj v proudu těch, již přicházejí, zajdou,
jsem zpěvák svobodný, jenž blažen pomyšlením,
že jeho žhoucí zpěv kdes v srdcích dohlaholí.
Já soudit nemohu, jen pozorovat mohu,
vším tvorstvem procházím, jsa okouzlován zemí,
mně všechno na světě zde symboly se jeví,
a stejně povděčen jsem vítězství i prohře.
Jsem prostým cestářem, jenž upravuje cesty,
žár jihu v srdci mám a severu led v hlavě,
svá slova vysílám v svět lidem dobré vůle
jak hbité vlaštovky, jež věstí smavou vesnu.
64
Ó, nikdy časně dost a nikdy dosti pozdě!
Vše má zde vlivný hlas a věčné oprávnění.
Ó, pilní hvězdáři, ó, norci neúnavní!
Hle! stavitelů sbor své stavby slavně zpívá,
jich zpěvy kamenné sní hrdě ku blankytu.
Vím, vzlet že tají pád a pád že vzlet zas rodí,
že radost sklízí bol a bolest opět radost,
a poznal jsem, že zde jen láska život pravý,
jsou statky vezdejší jen trety méně cenné,
tvor živý bohatství je nepomíjejícné.
Och, bůh je v rumišti, tak jako v katedrále;
je mikrob nejmenší část důležitá celku,
nic není plané zde, nic není bezúčelné!
Slyš! zpívám divoce a neumělým hlasem
a rád jsem, že tak zpívám!
Co pro mne minulost, co budoucnost je pro mne?
neb povždy přítomnost já neskončenou žiji!
Jsme všichni sdruženi jak řetěz všeobsáhlý,
a nahlédneš-li kdy v mé oči, drahý bratře,
hleď v propast odvážně, až tam, kde prasvět vládne,
nás všechny uvidíš, nás všechny zemské tvory,
jak v jedné prabuňce jsme v spánek pohrouženi,
myšlenky boží,
ó, božství hlasatelé!
65