SOUHVĚZDÍ ORIONA
Pracovní stůl můj se vznáší
v prostoře hvězdné.
Vůkol mne jasice srší, planety krouží,
sluneční světy.
Nad stolem ruka má tápe s plamenným perem,
mlžina kosmické látky přes stůl se valí;
plamenným perem v ni vepsat snažím se báseň,
kterou bych vylíčil v kráse Orion třpytný.
*
Mlžina přes stůl se sune, v bezednou propast se vlní,
vzrušené pero ji trhá, spaluje v žáru,
nemůže vyrýt run skvělých, které by zachytit mohly
paprsek nebeské krásy,
jíž se skví Orion zářný.
Divoce třeští má hlava.
Hvězdný prach v oči mi šlehá, ústa se vzpínají marně,
z nebeské číše by pila vesmíru moudrost a sílu,
jež by se výrazem staly
souhvězdí mého.
*
Nádherné souhvězdí luzné, planoucí hranice lásky,
z kterého v pradávnu vzešla sluneční soustava naše,
140
s ní též i Země,
na které po mnoha změnách z praspánku procitl člověk,
slávu tvou, vznešenost, skvělost
vepsat bych v blány chtěl věčna,
vesmíru oddaný ctitel, nadzemský tulák;
sešli mi znamení tajné, pomoz mé bezmocné ruce,
poskytni sílu a pevnost žhavému peru,
vzývám tě, souhvězdí šťastné, rodičko planety naší,
žehnané lůno.
V prostorách slavnostní ticho.
Hvězdy se rodí.
*
Pojednou na stůl mi bleskl ohnivý obraz:
Orion paprsek seslal,
v mlžině hvězdné
zobrazil souhvězdí svoje.
V bouřlivé hrůze a kráse blouzní má hlava.
Pero mé do hlubin letí, ruka má zmateně hledá
oporu v hvězdách.
Tajemstvím věčného světla zahlcen řítím se bezdnem,
v pějící povětroň změněn, který se na cestu vydal
k hostiné Zemi.
141