TOUHA
V tom moři ticha, v kterém slunce zmírá
a v růží krvi mlčky zhasíná,
v mé siré srdce tesknota se vtírá,
v mé zpěvné srdce, které usíná.
A housle větru pláčí smutnou touhou,
a spící stesky něžně vzbouzejí,
tou bledou touhou, neúnavně dlouhou
jak silnice, jež prchá alejí.
Jde večer z háje, stíny bloudí v poli,
a ve vesnici ospalý zvon zní,
mé srdce, které znaveno je boly,
si o leknínech šeptá ze spaní.
27