TOUHA

Emanuel Lešehrad

TOUHA
V tom moři ticha, v kterém slunce zmírá a v růží krvi mlčky zhasíná, v mé siré srdce tesknota se vtírá, v mé zpěvné srdce, které usíná. A housle větru pláčí smutnou touhou, a spící stesky něžně vzbouzejí, tou bledou touhou, neúnavně dlouhou jak silnice, jež prchá alejí. Jde večer z háje, stíny bloudí v poli, a ve vesnici ospalý zvon zní, mé srdce, které znaveno je boly, si o leknínech šeptá ze spaní. 27