FLÉTISTKA SNU

Emanuel Lešehrad

FLÉTISTKA SNU
Ve sluji smutku dřímala má duše a spřádala sen o kouzelném žití. Noc byla světlá. Jenom občas zavyl zlý vítr, hvozdem temna pobíhaje. A skvoucí žena s démantovým zrakem, na zlatoplavých vlasech božský vavřín, k rtům přiloženu snivou flétnu lásky, šla zvolna stezkou s nedostupných vrchů. A roztouženě hrála na svůj nástroj zpěv těkajících elegických vánků, a sny mé vstaly s lože, naslouchaly a tancovaly v rytmu jarých zvuků..zvuků... Jak svůdný přelud, který noc mi dala, zjev ženin mizel v bezútěšna temnu, až posléz’ flétna, na niž sladce lkala, se odmlčela lítostivým vzdechem. Před mračnou slují čekám rozteskněný, sním o čarovné, nedostižné ženě, a píseň, kterou hrála, prozpěvuji, by s vrchů se mi echem navrátila. 20