MĚSTO

MĚSTO
V malebném kraji panenských hvozdů, úrodných lánů, v slunci, kde pějí duhoví ptáci nad svěžím luhem bláhových tužeb, dumala kdysi chaloupka prostá. Závěje květů hořely vůkol. Kořenné vůně proudily vzduchem, slnivé barvy tryskaly k nebi. V chaloupky oknech leskl se večer, těhotný vzdechy, plamenný západ vznícených srdcí, nahlížející do družné jizby. Čarovná jitra, která se smála, vidouce štěstí oddaných duší. Odpůldne žárná, naslouchající ozvěnám touhy. – 88 Z pohoří světa vnikli sem lidé; zrubali hvozdy. Z honosných jedlí, z velebných sosen, z kamenů vážných kouzlili domy. Na skromných stráních rozkvetly stavby, procitly sady; hřmotící město pestří se nyní, kde dříve snila chaloupka prostá – Jasná má duše! Zvedáš se mořem věží a bání k blankytné výši, v polibcích slunce. 89