EPILOG

EPILOG
[95] Mythická krajina. Dům Snů. Před ním čeká Duše. Ve stínu palem se zjeví starý Poutník. Je noc úplňku.
Duše: Odkud jdeš? Poutník: Zdaleka. Duše: Kam jdeš? Poutník: Daleko. Nevím sám; jdu za Sluncem. Jsem starý poutník. Duše: Chceš mne vzíti ssebou? Poutník: Nemohu: Jdu daleko. Duše: Nejsi unaven? Poutník: Nepochopíš toho. Kráčím stále; jsem ten, jenž nezná klidu. Duše: Myslím, že ti rozumím. Ach, proč mne nechceš vzíti ssebou? Poutník: Poněvadž nemáš síly. Duše: Proč nemám síly? Poutník: Jsi mladá. Klesla bys uprostřed cesty. Je škoda života. Duše: Musím tedy dále čekati? Poutník: A nabývati sil. Duše: Jsem dosti silná. Chci jíti! Poutník: Nedojdeš k Slunci. Duše: A proč mám čekati? Poutník: Aby ses naučila trpět. Duše: A proč mne chceš opustit? Poutník: Aby ses naučila po mně toužiti. 97 Duše: Kdo mne však potěší? Poutník: Musíš těšiti se sama. A proto tě opouštím. Musíš na mne vzpomínat, aby sílila tvá víra ve mne, nesmíš na mne zapomínati, neboť bys ztratila sebe. Musíš se obětovati. Musíš čekati. Duše: Odmítáš mne. Poutník: Jsem zkušený poutník, který zná život. Radím ti jen. Duše: Tvé starosti jsou zbytečné. Poutník: Abys nepodlehla útrapám cesty, musíš býti silná. Duše: A kudy vede cesta? Poutník: Žhavou pouští písku a krajem přísných ledovců. Duše: Jsem zvyklá vedru. Poutník: Může býti..býti... Ale podlehla bys. Duše: Jsem zvyklá zimě. Poutník: Může býti. Ale jsi mladá. Duše: A ty? Poutník: Putuji věčně. Duše: Neodpočineš si nikdy? Poutník: Nesmím! Duše: Nebuď tak přísný. Odlož plášť. Zde je útulno. Posaď se pod kouzelnou lampu. Zůstaň u mne. Poutník: Není možno. Jsem ten, který putuje. Duše: Miluji tě. Poutník: Milující jsou slabí. Buď silná. Duše: Vejdi pod mou střechu. Poutník: Čekej! Duše: Nechci déle čekati. 98 Poutník: Nebuď bláhová. Jsem stařec. Duše: Ale miluji tě. Právě takového, jaký jsi. Proč jsi krutý? Poutník: Musíš hladověti. Musíš strádati a připravovati se na můj příchod. Nevidíš mne dosud, jaký opravdu jsem. Musíš čekati! Duše: Budu nešťastna. Poutník: Budeš šťastna. Duše: Umru. Poutník: Budeš žíti. Duše: Proč žíti? Poutník: V tom je síla. Duše: Myslím, že se klameš. Ty jediný bys mne mohl spasit, učiniti šťastnou a velkou – a unikáš mi. Poutník: Je to nutno; jsem poutník. Duše: A zatím, co budeš putovati světem, zestárnu a má krása povadne. Poutník: To jsou myšlenky těch, kteří nechtějí čekati. Tvá krása neuvadne. Duše: Nikdy? Poutník: Tvá krása je věčná. Musíš trpět a toužit – to je duševní krása. Duše: Sešílím. Poutník: Modli se. Duše: Ale což, když budu v pokušení? Poutník: Vzpomeň na mne. Duše: Ale což, budu-li zmírati žízní? Poutník: Polykej slzy. 99 Duše: A potom až přijdeš? Poutník: Vezmu tě ssebou. Duše: Navždy? Poutník: Putuji věčně. Duše: Budu tvá? Poutník: Trp a touži! Poutník odchází. Měsíc se zatmí. Opona temna spouští se s nebes na zemi.
[100] BÁSNICKÉ DÍLO EMANUELA Z LEŠEHRADU SVAZEK III.
Lyrická symfonie TANEC ŽIVOTA A LÁSKY Vznikla v letech 1899–1901 a byla definitivně upravena pro souborné vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“ v Praze pro nakladatele Aloise Srdce v Praze v lednu roku 1931 TANEC ŽIVOTA A LÁSKY vyšel dříve knižně pod názvem Meditace 1901
E: jf; 2004 [101]