WALTU WHITMANOVI

WALTU WHITMANOVI
Jak koráb, který krotí vlny moře, jak jitro, které úrodný den věští, jak zvon, jenž volá v smírnou náruč chrámu, je poesie tvá, v níž země zpívá. K všem tvorům láska, která život množí, po dobru touha, která neumdlévá, v tvých očích planou, aby zazářily na cestu vlakům, v Neznámo jež supí..supí... Jak prorok kráčíš ulicemi Města, kde šalba tluče na své řvavé bubny, strast lidí cítíš, hledíš v okna srdcí a radost tvá též radostí je světa. Mně bylo třeba všelidské tvé lásky, mně bylo třeba ruky milosrdné, jež rozžehla by v očích víru v život a dala jarou sílu zchablým pažím. I zástup bratří čeká uzdravení, ty zjevíš se jim, vím, že budeš léčit mdlá srdce, která poraněna žitím se uchýlila v nemocnici snění. 18 Čas mnohé změní. Vzejdou dnové lepší, a svadnou hvězdy, které lživě plály, věk nový vzkvete na obzoru Země jak úsměv lásky, která v srdcích spala. A tenkráte, až kolem zeměkoule se v bratrském snu spojí ruce lidí, pak zazní, jako vichr hnaný světem, tvá, zářný pěvče, píseň Všeho míru! 19