HAMLET

HAMLET
Výjev
[35] Srpnově klidná noc. Luna rozkvétá v oblacích. Na osamělemosamělém pahorku, pod prastarým dubem na balvanu sní Hamlet.
HAMLET
Můj obzor zastřen neklidnými mračny, v nichž večer sotva hvězdný přelud vzplane, toť trudné, žíznit, býti stále lačný a cítit, kterak v nitro rozervané jak v rozvaliny šera déšť jen kane. Klid štvané srdce neúnavně hledá, noc tajemná mi odpovědi nedá, och, šalbou láska, klamno věřit citu, a člověku se stýská po blankytu. Sny, fantasie blaží bednou hlavu, má krev se vlnou vášně nerozpění, mne unavuje stálé zápolení a nestojím již o prchavou slávu. Jsou naděje jak v květech skryté rovy a zklamání se nevyléčí slovy. Má duše v dusném ovzduší zde hyne, v mých srázných skalách hnízdívají supi, tam toulá se jen pohled luny siné a balvany se na dně rokle kupí. Zřek’ jsem se všeho, zlata, trůnu, ženy, mé představy, žel, chřadnou nesplněny, mne zmámil přepych, světa bouřný příval, žít zatoužil jsem, avšak život drzý 37 mé zkrušil snění, touhy příliš brzy: ó, proč již nejsem, čím jsem kdysi býval? HLAS ŽIVOTA ozve se ve větru
Mne křivě viníš, tvá jen vina to je! Hle, země pro tě poklad krásy měla, však lehkovážně dětská duše tvoje, v síť snění jata, na svět zapomněla. Je smutek krutý, moh’ jsi šťastný býti, teď v rozjímání vítr výtek zní ti, a vše co konáš, nic tě neukojí, tvé srdce zmdleno, choří ze dne ke dni, ty nudou trpíš, všechno je ti všední, a slova tvá se skutečnosti bojí. Sníš nad knihami, hledáš duší shody, však přesvědčíš se, přijdou nepohody; zlý neúkoj tě semkne v náruč děsnou, tví snové v bezdný jícen noci klesnou. Proč nenutíš se jako jiní žíti? Vždyť život stojí za krůpěje krve, proč utíkati, třeba zkusit prve a plachost srdce v bojích otužiti. Jak často matou tebe luzní snové a kterak je tvá teorie mělká, jen neklamej se, přijdou ještě dnové, kdy uchýlí se v západ dnů tvých střelka a popluješ pak, kam ti budu velet. 38 O slávě sny tvé v nicotu se shroutí, neb vše je marné, bude z tebe skelet, toť určeno je: musíš zahynouti! A byť bys vzlétal orla perutěmi a moři vládl, sídlil mezi ptáky, přec dostihnu tě, třeba nad oblaky a odevzdám tě nazpět matce zemi. HAMLET
Však zářná duše bude věčné živa. Nechť nebe s peklem rvou se o mé tělo! Mne hmota tíží – srdce neumělo se přizpůsobit, jak to život chtívá..chtívá... Co promeškal jsem, lítost nenapraví, ať cokoli tvá ústa o mně praví, můj duch se směle k hvězdné výši vznese, dřív’ živořil jsem – mohu sníti nyní. Proč zjevuješ se, k čemu jsou tvé služby, jsem, jaký jsem a netřeba mi klidu. Ne, nehodlám již měniti své tužby – Zdaž není lépe zavděk vzíti málem a celý život v hvězdné touze svírat, než zemských červů sdílet směšnou bídu a v malicherném boji neurvalém se vysilovat, srdce otevírat a zírat v prázdná nitra, bez soucitu, stát posléz’ nahý, zraněn, bez naděje v své duši, že již není v světě citu. 39 HLAS ŽIVOTA
Jsi zatvrzelý! Nerozumíš zemi. Nuž dobře. Miluj tajnou vědu temnou, však rty mé budou ke tvým steskům němy, když budeš chuť mít vyjednávat se mnou. HAMLET
Jen nehroz. Jsi dnes rozdurděný, hochu. – Tož nezdržuj se – budu-li kdys v lkání tě volat, zjev se; můžeme pak trochu zas pokračovat ve svém vyčítání. HLAS ŽIVOTA
Ó, škarohlídče, nerouhej se déle! jen pomni, že jsi sotva muška malá v tom nekonečnu, proti zemi celé, jež také tobě podnět k žití dala. Však přejde snění, přelud rozprchne se, tvé sny se zhroutí – spolu střetneme se! Ne, nepřišel jsem životu tě učit, neb bláznu těžko rozum doporučit. Jen chtěl jsem tobě připomenout skromně, že nekyne ti pranic z hvězdných vizí, však v krátkém čase roztoužíš se po mně, a budu tebe vzdálen, němý, cizí. Ó, po letech – věř, budeš zcela jiný a pocítíš i osten vlastní viny. Kdo staví, tomu ledacos se zvrátí, 40 však ujišťuji: snění kouzlo ztratí dost možná záhy: osudný Stín věští, že cesty tvorů všech se sejdou v hrobě, tam odpočine neštěstí i štěstí. Nuž, půjdu tedy – zůstaň ve své tiši a nechť tě těší oblak v modré výši; snad jednou budeš se zoufalým zrakem mne přivolávat; doba mnohé změní, když člun se zvrátil, přelomeno veslo, zlé vlny děsí, zmírá světlo denní a selhává i nejpyšnější heslo! Tak najdeš ve mně posléz’ spásu svoji, když ztroskotají tvoje plány smělé, a nitro tvé se sněním neukojí. Vím, miluješ své místo osamělé a vzdaluješ se lidí ve svém bolu, ach, znám to všechno – sejdem’ se však spolu. HAMLET
Ne, výčitka tvá oprávněna není, když maluješ můj stav jak poblouzení, neb kudy kráčím, nejdu dobrovolně a vyšší vůlí souzeno mi jíti; ač leckdy bývá mému srdci bolně, přec nemohu se s cesty odchýliti a byť i zklamalo mne hvězdné snění, tož stalo se to podle předurčení. *
41 Jak řeka ticho rozlévá se kolem. – Sní Hamlet, schvácen nelítostným bolem, svit měsíční ho něžně líbá v skráni..skráni... Již na obzoru vzkvétá úsměv ranní, v mhách liliových vadne luna sivá, a zmládlé slunce, které v kraj se dívá, zří přízrak princův, jak má lebku v dlani a civí na ni v trpném zadumání. 42