HOŘKÉ PLODY
Měním se, však zemřít nemohu
SHELLEY
[7]
VYPLUTÍ
A z hlubin ocean o krásách plavby zpíval
do snění kajuty, kde spaly žádosti,
a obzor nadějí se vábně rozechvíval
za jitřních červánků mé trudné mladosti.
I zvedla touha má Snu lodi kotvu v pýše
na vlnách tajemství, jež z dálky plynuly,
mé stesky na břehu se shromáždily tiše,
by šátky na cestu mně sbohem kynuly.
A duše vyplula v svém jarém rozdychtění,
když vítr osudu v klid plachet zavolal,
modř nebe rozvila se v slibné záři denní,
a hrdě na stožár jsem rudou vlajku dal.
9
NA VLNÁCH
Jak vzdorně vítr svištěl
a plaché srdce plálo,
když na lodi jsem vyplul,
zpit zlatou prškou slunce
na plecích moře.
V ní nedočkavé touhy
a naděje jsem vezl.
Loď křepce plula. Ptáci
se vznášeli kol ráhen
za smíchu moře.
V dál zámořskou jsem vyjel,
bych dospěl k nové zemi;
a hruď se blahem dmula,
když pěl jsem v tanci blesků
v náruči moře.
Své srdce dal jsem větru;
teď mohu blažen sníti.
Neb nalezl jsem štěstí
a novou domovinu
na vlnách moře.
10
ZÁTOKA TICHA
Usnulá voda sněním zelenavá
se matně leskne v mořské zátočině
jak relikvie odumřelých tužeb
planého mládí.
Stráž věrných palem trpělivě čeká
na němém břehu..břehu... Sotva valné moře
svou bludnou vlnu jako sdílný pohled
sem občas vyšle.
V ten přístav stínů, který za večerů
rád navštěvuje putující měsíc,
dech zlobné bouře zapudil můj koráb
zbavený mužstva.
Zde na palubě dumám o zlých ztrátách.
Nech snění, plavče, napni plachty vůle!
Hle, moře láká, dálka otvírá se..se...
Zkus ještě štěstí!
11
LODI
Na vlnách dřímá zámořský parník,
s paluby světla
v neklidném temnu plaše se lesknou
na vodní pláni.
Na lodi ticho, usnuli všichni;
jenom stráž chmurně přes okraj hledí,
kterak se v hloubce ke spánku chystá
obrovské moře.
Z temna se noří koráby touhy,
věnčené květy, v obdivu davu,
které hlaď mořskou
zvlnily z jitra v naděje vánku,
cestou však bouří zraněny leží
na tesech skalin;
zákeřné lodi, lupičů hnízda,
pod černou vlajkou s umrlčí lebkou,
věštící z dálky zkázu a nářek,
smělé jak orli, rychlé jak vichry,
výbojné, mstivé,
jejichž zlá srdce posléz’ klid našla
v náruči hlubin.
12
Zklamání lodi, s jízvami v boku,
příšerné vraky, jako zlý přízrak,
na nichž se mužstvo u stežňůstěžňů tísní,
zvedajíc ruce bezmocně k nebi.
Ale v své skrýši
hoví si Moře,
chapadla jeho
vlní se hrůzně
po novém lupu..lupu...
Na vlnách dřímá zámořský parník,
varovná světla
v osudném temnu plaše se lesknou
na vodní pláni.
13
VLÁDKYNI NOCI
Kněžno blouznivých pěvců,
pravěká Noci,
klidné zrcadlo snění,
vřídlo opojných slastí,
tajemství moře!
Z tvého lůna se prýští
spánku léčivý pramen,
ve tvých šlépějích rostou
duchové květy.
Děti bojí se tebe,
budíš úzkost a bázeň,
ve tvých nezvěstných skrýších
vklety přízraky bájek,
vědmy, běsové, strigy,
larvy, upíři, zmoci,
ztajené síly,
záhadné prvky.
Čárné přeludy spřádáš
z vláken mrákotných temnot,
jimiž přikrýváš zemi.
Tvoje panství je vesmír,
tvoje kouzlo je měsíc
oblažující.
14
Těšíš vězně v jich celách,
líbáš nevěstek těla,
vhlížíš do svatyň panen,
svádíš milence v náruč
vzplanulé vášně,
vcházíš k boháčům, k nuzným,
miluješ všechny.
Chrámu stvoření kněžko,
sílo pradávných magů,
již ti pálili k poctě
zrna kadidel vzácných.
Ženo odešlých bohů,
žhavá i něžná,
která otvíráš brány
prokletých rájů.
Z košů bezedných sypeš
skvoucí duhové hvězdy;
když pak Jitro se blíží,
snímáš mušelín přítmí,
rosíš slzami květy,
vonné, kolibří světy.
15
Nádherná Noci,
která v klíně v sen hýčkáš
rozkošnou Zemi,
chci tě milovat vděčně
jako dítě svou matku.
16
MALLARMÉŮV NÁHROBEK
Z dalekých souhvězdí slétls na bludnou stálici naši,
která se chmuřila temnem bezbožných niter,
nechápajících, že anděl s oblaků k Zemi se snáší,
zvěstovat možnosti skryté budoucích jiter.
Do sloupů dávného chrámu – trosky dob hrdinné báje –
vtesala posvátné značky ruka tvá snivá,
aby je řešil věk příští, schopný by rozluštil taje
božského písma, jež hymnus o kráse skrývá.
Předčasní čtenáři písma, které jak šlépěje žhoucí
zazáří na cestu snílkům, věřícím v Zjevení skvoucí,
putují dělníci ducha k jitru, jež vzchází:
budovat v nadšení zbožném svatyni vznešené krásy,
másti se nenechajíce posměchem chorými hlasy
láje, jež po věštci světla kamenem hází.
17
WALTU WHITMANOVI
Jak koráb, který krotí vlny moře,
jak jitro, které úrodný den věští,
jak zvon, jenž volá v smírnou náruč chrámu,
je poesie tvá, v níž země zpívá.
K všem tvorům láska, která život množí,
po dobru touha, která neumdlévá,
v tvých očích planou, aby zazářily
na cestu vlakům, v Neznámo jež supí..supí...
Jak prorok kráčíš ulicemi Města,
kde šalba tluče na své řvavé bubny,
strast lidí cítíš, hledíš v okna srdcí
a radost tvá též radostí je světa.
Mně bylo třeba všelidské tvé lásky,
mně bylo třeba ruky milosrdné,
jež rozžehla by v očích víru v život
a dala jarou sílu zchablým pažím.
I zástup bratří čeká uzdravení,
ty zjevíš se jim, vím, že budeš léčit
mdlá srdce, která poraněna žitím
se uchýlila v nemocnici snění.
18
Čas mnohé změní. Vzejdou dnové lepší,
a svadnou hvězdy, které lživě plály,
věk nový vzkvete na obzoru Země
jak úsměv lásky, která v srdcích spala.
A tenkráte, až kolem zeměkoule
se v bratrském snu spojí ruce lidí,
pak zazní, jako vichr hnaný světem,
tvá, zářný pěvče, píseň Všeho míru!
19
FLÉTISTKA SNU
Ve sluji smutku dřímala má duše
a spřádala sen o kouzelném žití.
Noc byla světlá. Jenom občas zavyl
zlý vítr, hvozdem temna pobíhaje.
A skvoucí žena s démantovým zrakem,
na zlatoplavých vlasech božský vavřín,
k rtům přiloženu snivou flétnu lásky,
šla zvolna stezkou s nedostupných vrchů.
A roztouženě hrála na svůj nástroj
zpěv těkajících elegických vánků,
a sny mé vstaly s lože, naslouchaly
a tancovaly v rytmu jarých zvuků..zvuků...
Jak svůdný přelud, který noc mi dala,
zjev ženin mizel v bezútěšna temnu,
až posléz’ flétna, na niž sladce lkala,
se odmlčela lítostivým vzdechem.
Před mračnou slují čekám rozteskněný,
sním o čarovné, nedostižné ženě,
a píseň, kterou hrála, prozpěvuji,
by s vrchů se mi echem navrátila.
20
V NEMOCI
Jak vzdaloval se život do dálky,
když nemocen jsem blouznil na loži.
Sny, které přišly, byly lítostné
a vnesly v síň mou pachy smuteční.
Mdlé očí žehly, do tmy vhrouženy.
Vlak hřmět jsem slyšel. Hvizdot píšťaly.
Pak drnčet zvonky, jako k odjezdu.
Má duše šat si vzala cestovní.
A elektrické světlo sršelo
v tmu na koleje, v nitro vagonů..vagonů...
Ach, tenkrát měl jsem nápad ztřeštěný
kams’ odcestovat, za svět, do věčna!
Teď cítím zase ruku zásvětí.
Mne úzkost svírá, nervy rozchvívá.
Sny, jež se blíží, hledí soustrastně,
zřím v jejich rukou věnce pohřební.
21
PO SMRTI
Až v rakvi bude odpočívat tělo
a příkrov země zmdlené údy skryje,
má volná bytost věčností se zpije,
Smrt zapomněním ověnčí mi čelo.
Z mých očí, v nichž se nebe obráželo,
strom života nechť vonnou mízu pije,
v snu uslyším jen červů melodie,
když hostinu jim vystrojí mé tělo.
Můj duch se vznese k vesmírnému moři,
tam do zvučných vln radostně se vnoří,
v nichž koupají se hvězdy blažené,
co zatím novým sluncem obzor vzplane
a ze srdce, jež toužit neustane,
trs zkrvavělých růží vyžene.
22
MATCE
Smrt vykupitelkou ti byla z žití muk..muk...
Jak perle růžence, jež slzám podobny,
den po dni dokanul v tůň siré tesknoty.
Snů zbožný ciseler, syn, dědic nervů tvých,
do jehož hrudi kdys jak v schránu ukryla’s
své housle stříbrné, po předcích zděděné,
na které milenci snad v chvílích setkání
svou zpověď šeptali k hře větrů rozmarných –
těch houslí ochablé již struny napnul zas
a jejich usnulý hlas plaše probouzel,
až v hvězdném souzvuku z nich něžně vykouzlil
tvé stesky, touhy tvé, jež v prsou tlumila’s
a v struny stříbrných svých houslí vplakala.
Jak obraz, vybledlý již v rámu zvetšelém,
sníš v říze smuteční svou báji o ráji.
Tvé srdce protknuto je sedmi dýkami,
jichž rukojetí bronz znak prokvet’ z opálů.
Tvých očí studánky jsou teď již vyprahlé..vyprahlé...
Za nocí květnových tvá láska pohřbená
z tmy hrobu rozkvétá jak modrá lilie.
23
ADAGIO
Kdys navštívil jsem svého spolužáka
po dobrodružné době odloučení.
Měl svadlé tváře; stěží jsem ho poznal:
však světlá duše v očích žalující
přec chvílí blýskla jako stružka vody
v tmě smutné studně lety vyčerpané.
Mdlé slunce šlo si k moři odpočinout,
nad domy vlál šál jeho šarlatový,
jenž prokmitával zasmušilým oknem,
u něhož seděl, zadívaný v sebe
a záře růží věnčila mu čelo:
To duchem dlel snad v kvetoucích dnech mládí,
zřel pole, lesy, jimiž rád se toulal,
kdy neznal trudu, nezhořk’ utrpením.
Tak dumali jsme, sebou zaujati,
a vzpomínali..vzpomínali... Šero přitékalo.
Zrak povšiml si jeho zhublých rukou,
a soucit mlčky obejmul mé srdce.
Pak vstal; sňal se zdi staré, vzácné housle
a smyčcem přeběh’ dřímající struny.
Tu vlny zvuků šero rozvířily,
a chvějným vzlykem housle rozeštkaly
sny mládí, jarní tužby, tajná přání,
kdy lačnili jsme po hvězd klamném věnci,
24
po nedočkavých vroucných loktech lásky –
ach, křehké písně, které v nitru kvetly,
však jako skryté slzy uvadnou..uvadnou...
25
PAVOUK
Mé sny jak zlaté mušky vylétají
a poletují šerou komnatou,
však skutečnost jak krutý pavouk v taji
má nalíčenou síť svou rozpiatou.
A nenasytně číhá, kterou chytí
a na zbloudilou v síť se vyřítí.
Sny prchají..prchají... Však jeden stená v síti:
Sne krásný, běda! musíš zemříti.
26
TOUHA
V tom moři ticha, v kterém slunce zmírá
a v růží krvi mlčky zhasíná,
v mé siré srdce tesknota se vtírá,
v mé zpěvné srdce, které usíná.
A housle větru pláčí smutnou touhou,
a spící stesky něžně vzbouzejí,
tou bledou touhou, neúnavně dlouhou
jak silnice, jež prchá alejí.
Jde večer z háje, stíny bloudí v poli,
a ve vesnici ospalý zvon zní,
mé srdce, které znaveno je boly,
si o leknínech šeptá ze spaní.
27
OKŘÍDLENÝ SMÍCH
Od břehu zvonil křehký smích,
když zahradou jsem večer šel,
a v jilmech vánek šera tich,
a obzor květy růžověl.
A ještě perlivě se chvěl
na chladných vlnách jezerních
jak stříbro harfy bledý smích,
když zahradou jsem večer šel.
Pak ve třtinách kdes oněměl
a odlét na snu perutích.
Mé srdce ozvou rozzvučel
jak stříbro harfy bledý smích.
28
TULÁCI
Když po půlnoci lampy usínaly
a ženy bděly v ložích, toužíce,
mé myšlenky se cestou domů braly
tmou dobrodružně snící ulice.
Spí náměstí: jdou krokem zahálčivým
a notují si píseň opilou,
mdle, rozespale, altem zádumčivým
jak hýřilové, kteří s toulky jdou.
Však dneska zdáli na kytary lkaly,
když bděly ženy, láskou nyjíce,
mé myšlenky, jež zpět se domů braly
tmou rozteskněnou spící ulice.
29
SESTRA
Má touha z kdysi! Sirá panna byla,
jež vstoupila v řád přísný sester šedých,
v svém cudném snění zjevy světců zřela,
ta sestra ticha, lící posty bledých.
A její oči svatým ohněm vzplály,
když skláněla se nad choré a mroucí,
jimž zdálo se, že zří, jak za ní stojí
ve zrůžovělé říze anděl skvoucí.
30
JEVIŠTĚ ŽIVOTA
Je život zápol sil a na člověka čeká,
ten připravuje se – a Budoucna se leká,
tu slyší ustrašen, jak věčnosti proud hučí,
jej touha povzbouzí a bolesti ho mučí,
a Osud otvírá rty, jež jsou sousta lačné.
Co počne, neví sám, kdy nejistý boj začne.
A znovu couvá zpět a bojí se a děsí,
na jeho ramena strach před smrtí se věsí,
přec v zápas vrhá se lstí chtěje zvítěziti,
však záhy podléhá a poražen se cítí,
až posléz’ jeho leb se k zemské hroudě sklání,
by po zlém zápasu si odpočala na ní.
31
PŘÁNÍ
Sny zhořklé srdce! Co tě leckdy svádí
v kraj, ve kterém jsi pochovalo mládí,
kde kosatce sní v luny modrém pláči
a klamu stezka k propasti se stáčí?
Chci, abys kvetlo rozpustilým smíchem
a smutné tělo obrodilo hříchem,
by lačná touha, která temnem mřela,
svět na radosti křídlech obletěla.
32
ZASTŘENÝ PŘÍBĚH
Kam jdeš, snílku? – V temnou dálku.
Odkud přišels’? – Z lůna temna.
Co zde hledáš? – Ostrov světla.
Čeká v oceanu noci.
Čím jsi? – Byl jsem kdysi králem,
nyní vidí ve mně blázna.
Co to skrýváš? – Sladkou bolest,
již jsem zdědil po své matce.
*
Jdu, bych na ostrově světla
nalezl meč svého otce.
33
HAMLET
Výjev
[35]
Srpnově klidná noc. Luna rozkvétá v oblacích. Na osamělemosamělém pahorku, pod prastarým dubem na balvanu sní Hamlet.
HAMLET
Můj obzor zastřen neklidnými mračny,
v nichž večer sotva hvězdný přelud vzplane,
toť trudné, žíznit, býti stále lačný
a cítit, kterak v nitro rozervané
jak v rozvaliny šera déšť jen kane.
Klid štvané srdce neúnavně hledá,
noc tajemná mi odpovědi nedá,
och, šalbou láska, klamno věřit citu,
a člověku se stýská po blankytu.
Sny, fantasie blaží bednou hlavu,
má krev se vlnou vášně nerozpění,
mne unavuje stálé zápolení
a nestojím již o prchavou slávu.
Jsou naděje jak v květech skryté rovy
a zklamání se nevyléčí slovy.
Má duše v dusném ovzduší zde hyne,
v mých srázných skalách hnízdívají supi,
tam toulá se jen pohled luny siné
a balvany se na dně rokle kupí.
Zřek’ jsem se všeho, zlata, trůnu, ženy,
mé představy, žel, chřadnou nesplněny,
mne zmámil přepych, světa bouřný příval,
žít zatoužil jsem, avšak život drzý
37
mé zkrušil snění, touhy příliš brzy:
ó, proč již nejsem, čím jsem kdysi býval?
HLAS ŽIVOTA
ozve se ve větru
Mne křivě viníš, tvá jen vina to je!
Hle, země pro tě poklad krásy měla,
však lehkovážně dětská duše tvoje,
v síť snění jata, na svět zapomněla.
Je smutek krutý, moh’ jsi šťastný býti,
teď v rozjímání vítr výtek zní ti,
a vše co konáš, nic tě neukojí,
tvé srdce zmdleno, choří ze dne ke dni,
ty nudou trpíš, všechno je ti všední,
a slova tvá se skutečnosti bojí.
Sníš nad knihami, hledáš duší shody,
však přesvědčíš se, přijdou nepohody;
zlý neúkoj tě semkne v náruč děsnou,
tví snové v bezdný jícen noci klesnou.
Proč nenutíš se jako jiní žíti?
Vždyť život stojí za krůpěje krve,
proč utíkati, třeba zkusit prve
a plachost srdce v bojích otužiti.
Jak často matou tebe luzní snové
a kterak je tvá teorie mělká,
jen neklamej se, přijdou ještě dnové,
kdy uchýlí se v západ dnů tvých střelka
a popluješ pak, kam ti budu velet.
38
O slávě sny tvé v nicotu se shroutí,
neb vše je marné, bude z tebe skelet,
toť určeno je: musíš zahynouti!
A byť bys vzlétal orla perutěmi
a moři vládl, sídlil mezi ptáky,
přec dostihnu tě, třeba nad oblaky
a odevzdám tě nazpět matce zemi.
HAMLET
Však zářná duše bude věčné živa.
Nechť nebe s peklem rvou se o mé tělo!
Mne hmota tíží – srdce neumělo
se přizpůsobit, jak to život chtívá..chtívá...
Co promeškal jsem, lítost nenapraví,
ať cokoli tvá ústa o mně praví,
můj duch se směle k hvězdné výši vznese,
dřív’ živořil jsem – mohu sníti nyní.
Proč zjevuješ se, k čemu jsou tvé služby,
jsem, jaký jsem a netřeba mi klidu.
Ne, nehodlám již měniti své tužby –
Zdaž není lépe zavděk vzíti málem
a celý život v hvězdné touze svírat,
než zemských červů sdílet směšnou bídu
a v malicherném boji neurvalém
se vysilovat, srdce otevírat
a zírat v prázdná nitra, bez soucitu,
stát posléz’ nahý, zraněn, bez naděje
v své duši, že již není v světě citu.
39
HLAS ŽIVOTA
Jsi zatvrzelý! Nerozumíš zemi.
Nuž dobře. Miluj tajnou vědu temnou,
však rty mé budou ke tvým steskům němy,
když budeš chuť mít vyjednávat se mnou.
HAMLET
Jen nehroz. Jsi dnes rozdurděný, hochu. –
Tož nezdržuj se – budu-li kdys v lkání
tě volat, zjev se; můžeme pak trochu
zas pokračovat ve svém vyčítání.
HLAS ŽIVOTA
Ó, škarohlídče, nerouhej se déle!
jen pomni, že jsi sotva muška malá
v tom nekonečnu, proti zemi celé,
jež také tobě podnět k žití dala.
Však přejde snění, přelud rozprchne se,
tvé sny se zhroutí – spolu střetneme se!
Ne, nepřišel jsem životu tě učit,
neb bláznu těžko rozum doporučit.
Jen chtěl jsem tobě připomenout skromně,
že nekyne ti pranic z hvězdných vizí,
však v krátkém čase roztoužíš se po mně,
a budu tebe vzdálen, němý, cizí.
Ó, po letech – věř, budeš zcela jiný
a pocítíš i osten vlastní viny.
Kdo staví, tomu ledacos se zvrátí,
40
však ujišťuji: snění kouzlo ztratí
dost možná záhy: osudný Stín věští,
že cesty tvorů všech se sejdou v hrobě,
tam odpočine neštěstí i štěstí.
Nuž, půjdu tedy – zůstaň ve své tiši
a nechť tě těší oblak v modré výši;
snad jednou budeš se zoufalým zrakem
mne přivolávat; doba mnohé změní,
když člun se zvrátil, přelomeno veslo,
zlé vlny děsí, zmírá světlo denní
a selhává i nejpyšnější heslo!
Tak najdeš ve mně posléz’ spásu svoji,
když ztroskotají tvoje plány smělé,
a nitro tvé se sněním neukojí.
Vím, miluješ své místo osamělé
a vzdaluješ se lidí ve svém bolu,
ach, znám to všechno – sejdem’ se však spolu.
HAMLET
Ne, výčitka tvá oprávněna není,
když maluješ můj stav jak poblouzení,
neb kudy kráčím, nejdu dobrovolně
a vyšší vůlí souzeno mi jíti;
ač leckdy bývá mému srdci bolně,
přec nemohu se s cesty odchýliti
a byť i zklamalo mne hvězdné snění,
tož stalo se to podle předurčení.
*
41
Jak řeka ticho rozlévá se kolem. –
Sní Hamlet, schvácen nelítostným bolem,
svit měsíční ho něžně líbá v skráni..skráni...
Již na obzoru vzkvétá úsměv ranní,
v mhách liliových vadne luna sivá,
a zmládlé slunce, které v kraj se dívá,
zří přízrak princův, jak má lebku v dlani
a civí na ni v trpném zadumání.
42
PŘÍZRAKY
Myslím, že zřím..zřím... kde?
Před duchovým zrakem
SHAKESPEARE
[43]
HODINA DUCHŮ
Zem’ roucho modré noci přiodívá,
a němý průvod dumných olší tkliví
u hladi řeky, v které odpočívá
srp stříbroskvoucí luny chladný, mživý.
V třtin loktech vánek snivý nápěv zpívá,
v mze měkce dřímou pole, pláně, nivy;
jak sníh se na ně s oblačen zář schvívá,
a v dálce chlumy jsou jak obří hřívy.
Toť chvíle, kdy se hejno mátoh rojí,
kdy plachá duše zlekána se bojí
v tmu jeknout hrůzou, jakou bývá štvána
vždy cestou, jež se v asyl Snění stáčí,
kde z houšti němě kyne mdlému spáči
již ztlívající, stářím chmurná brána.
45
MYSTERIE
Pod zbledlou oblohou, kde plavá luna plane,
jas lijíc unylý v líc sšeřelému kraji,
jejž tmy plášť přikrývá jak děcko skolébané
mdlým zpěvem večera, jímž stromy šepotají,
ve vůních zahrady, jež hostí svity tklivé,
kde zpustlá besídka se v dešti svlačců tají,
a v šerém údolí, kde nivy zádumčivé
za noci dumavé se mořem býti zdají,
na břehu jezera, jež vrba smutku střeží,
kam dívky blouznivé se rády zatoulají,
když láska umřela a lící nach svad’ svěží,
kde na dnů růženci snů mrtvých vzpomínají,
– má noční vidino – tvé pociťuji ruce,
jak tknou se skrání mých a v žilách krev mi hoří,
a živé představy, zlou vášní hnány, v muce
v mé lebce vzpínají se jako bujní oři.
Mně hlavu položit nech v klín svůj milovaný
a tváře potopit v tmy rozvlněnou kštici,
až sněním omámen a stínem ovívaný
k tvým nohám posléze se skácím zmírající.
46
PODLETNÍ ROZJÍMÁNÍ
Vzplál večer podzimní. A moje duše mladá
dnes vyšla sledovat, jak listí opadává;
v tmě sadu schřadlého se vzňala luna mhavá
a její něžný jas se na cestu jí vkrádá.
Je vážná, zasněná a hvězdné oči její
se rmutem zkalily, a mramorové čelo
starosti zbrázdily a lety sesmutnělo,
a modré pohledy se sotva pousmějí.
V své mysli ožívá dnů chvíle okřídlené,
kdy vánek nadějí v trs květů tužeb vane,
však brzy stísněna u zrádné tůně stane,
kde v hloubce ztlívají sny mládí utopené.
I vidí poznovu, jak kameny je drtí,
jak ve skaliskách běd se života proud tříští,
zří časná zklamání i beznaděje příští,
svůj život pochybný a znamenaný smrtí.
Je smutna, bez hlesu pak u vln řeky stojí,
kde v hladi zčeřené se obrážejí lesy,
jichž hudbu zbožňuje a které přec ji děsí
jak ty, jichž bolesti se sněním ještě zdvojí.
47
A vidí poutníky, z nich cestou přejdou mnozí,
jak ti, již trpěli a výhost dali světu,
jdou krokem znaveným, se zatrpklostí kmetů,
jen vdáliv dáli za řekou pak pěstí do tmy hrozí.
48
ZPÍVAJÍCÍ SLUJ
Zvučí noc, vzlyká: –
Příliv vln šumí sloupovou slují:
Čediče znít jak varhany slyším pod širou klenbou..klenbou...
Skrytý hlas pláče: Ocean valí lesklé své tělo;
zvedá se, vzdouvá, mohutní, vniká v modravou sluji.
Slyšíš stesk písně nesené větrem, bojácně tklivé,
vyprávějící o mořské panně, která skryt našla v jeskyni
mořské
a jež kdys láskou vzhořela k plavci, jenž ji sklál šípem,
nepochopiv jí?
Truchlící moře za hvězdné noci žalostně stená
závratnou něhou po tobě v pusté sloupové sluji,
jíž jak zář luny dosud se míhá závoj tvé krásy.
Stená tma, vzdychá: –
Ocean valí lesklé své tělo;
v hřívě vln stápí modravě stmělou zvučící sluji..sluji...
Slyš však stesk písně, jež lká jak žena umírající..umírající...
49
SFINX
Kamenná Sfingo, před tvojím zrakem,
který se hrouzí v tajemství dálky,
vážně se valí laviny mračen
přežitých Věků.
Mlčící Sfingo! Z propasti Věčna
tříští se vlny u tvého trůnu,
ječíce tryznu neznámou lidstvu,
známou však bohům.
Rozvaly chrámů, pyramid, hradů
kupí se u tvých žulových prsou,
geniů křídla uvízla v hřívě
česané vichry.
Života desky třímáš v svých spárech,
poutajíc duše postojem hrdým,
tázavé runy rýsuješ v písku
světové pouště.
V loktech tvých leže, zlatím tvá ústa
zamčená navždy zázraku slova,
věnčím tvé jméno, velebná, věčná,
vítězná Sfingo!
50
VĚTRNÝ MLÝN
Již pozdě navečer jsem pustým krajem šel.
Kdes v dálce setmělé jsem přízrak uviděl.
Mlýn příšerný to byl, zjev mrazný hrůzou svou,
pruh stezky nevlídné ved’ k němu bažinou.
Na černém pozadí mlýn onen růst se zdál,
a v křídla ohnivá dech zloby času vál.
Ta kola točila se v tanci divokém,
v tmy moři nesmírném a v tichu hlubokém.
V nich, v směsi šílené, jsem uzřel vpletená
mdlá těla blouznivců, sny jejich zmučená..zmučená...
51
V HOREČCE
Jak často zdá se mi, když touha nedá spát,
na loži rozjímám a vzývám z hrobu mládí,
že u mne kdosi dlí, jenž má mne vroucně rád
a tváře horečné mi vlídnou dlaní chladí.
Mně mlžně připadá, že vnímám sladký hlas,
jenž zní jak bzukot včel a na svém čele vlahém
že cítím dumavý, jak vánek hebký vlas,
a záhon myšlenek se rosí třpytným blahem.
V snu tuším přítele, jenž teskně usmívá se,
i ruku soucitnou, jež bludně zachvívá se..se...
Mé srdce dojaté pak líbá němý žal.
Tu v loži choulím se a oči hořce planou,
a slzy lítosti v dum horký polštář kanou,
jak sbohem příteli bych naposledy dal.
52
STARÉ OBRAZY
Ve stínů zátiší, kdes pod pavučin tkání,
sní pastel, rytiny a medajlonek zlatý.
Sem oknem z večera se vkrádá Západ vzňatý,
když v lože plamenů se slunce k spánku sklání.
Toť svátek vzpomínek. Zjev dobrodružné paní
a dívčí postavy, jež z kdysi šaty mají,
a muži v parukách, jimž oči vášní plají,
z mlh doby zaniklé se noří znenadání.
Čar slunných, bývalých jar ožívá tu znova
– snů zvadlé příběhy i vůně náladová –
v těch starých obrazech, jež ze sna procítají.
A stíny vybledlé se stávají zas těly,
je slyšet jejich smích i pláč, jímž dřív se chvěly,
jež však teď nadarmo se rodí, umírají.
53
FANTASIE
Jsem učeň hvězdářův. Mne Vesmír vychoval.
Znám tváře oběžnic. A s Nocí rozprávím.
Po slavném otci svém jsem zdědil naděje,
však lidí žárlivost mi záhy uzmula
to vzácné bohatství, jež špatně střežil jsem.
Přec cennou památku jsem z něho uchoval.
Mám na svém malíčku dva zlaté prsteny
a chci-li, proměním se v orla, v žraloka.
Když někdy nudím se, tu skrytě rozevru
si lidí svědomí, jak knihu s obrázky.
Zem’ je má rodička. Ji vděčně miluji.
Mé trudné myšlenky jsou černí havrani.
Znám kouzla přírody. Na slunném ostrově
mám palác z korálů. Či pochybujete?
Nuž tedy vsedněte na okřídlenou loď
a v ní vás dovezu po moři přeludů
do svého království. Ví bůh, tam najdete
háj stromů stříbrných a zlaté vinice,
jak k hodům stvořené. Dám vám své vraníky,
bych viděl jedenkrát, jak lidi shazují.
Vím, hněvem zrudnete! Nuž, přejete-li si
mou říš’ si prohlédnout, jen vstupte na snů loď;
je vítr příznivý a slunce pozlatí
mé vlasy prokvetlé. Mně věřit nechcete?
Jsem bytost podivná a lidem hádankou.
Mně jistě závidí mé čárné království
54
a chtěli dát by mi zaň žoky všednosti.
Však já jim uprchnu. Mám oči zkušené
a dýku hrotitou a svaly boxerů,
když byste zkusili mne zrádně přepadnout.
Jen si zde zůstaňte, ó lidé ubozí!
Vy dávno za živa již v hrobě ztlíváte;
a moje pralesy přec nejsou stvořeny,
by člověk zlovolný a s pudy nízkými
v nich stan si budoval. Mne lidé znavují;
má říše sídlištěm je bájných bytostí.
To jsou mí poddaní. Až domů vrátím se,
mne přijdou uvítat a budou dychtivi
mých zvěstí o světě. Pak snad si vyjedu
na zlatém povoze do výšin étherných
a nechám sršeti svým rouchem blankytným
déšť zářných paprsků. A posléz’ zaklepu
na bránu nebeskou, o které slýchal jsem
na pouti životem; a plaví andělé
po stupních sestoupí ku mému povozu
a oře vypřáhnou. Mně věřit nechcete?
Ó, cítím úsměvy, jak zlobně šlehají
kol koutků vašich rtů. Však vaše jízlivost
mně málo uškodí. Mám krunýř z ocele,
jenž láme oštěpy a kule odráží.
Jsem lidí sytý již. Váš zápach smrtelný
mé líce odbarvil a srdci hnusí se,
tož spěšně odpluji, bych nenakazil se.
Vy máte vladaře na trůnu z bodáků
55
a ženy nevěrné, jež šperky milují.
Ó, prchnout daleko! Je vítr přátelský
a východ rozvírá svůj vějíř sluneční.
Na souši zůstaňte, kde být vám přísluší.
Svou kotvu vyzvednu a napnu plachtoví,
bych vyplul po větru, jenž letí k rovníku,
pln vůně přírody a líbán blankytem.
56
MASKY LÁSKY
[57]
PLES NEBES
Den usnul v objetí Noci.
Ve hvězdném sadě
se toulal milostný měsíc
a světlem zaléval zemi.
Té noci stříbrné touhy
se zrodila Láska,
a závoj panenství klesl
v klín toužící ženy,
jež v loktech mužových pila
z poháru zemského blaha.
A světem putoval měsíc,
jenž vzkvetlou přírodu rosil
stříbrným deštěm,
až všechno rozjiskřilo se
svatební září.
59
HŘBITOVNÍ KVĚT
Byla milá, byla něžná.
Pomodlete se za ni!
NÁPIS NA HROBĚ CIZINKY NA MALOSTRANSKÉM HŘBITOVĚ
V myrt věnci sadů rajské krajiny,
v snech toužných písní vůní rosených,
v luk vzdechu, v trylcích fléten slavíků
jsi vyrůstala, kalich panenství
se rozvil na slunci
jak bílé růže div.
Jak přelud křehká, plachá cizinko,
tvých vlasů vlny sněním sezlátlé
a škeble dlaní s prstů vroubením,
jež na pobřeží ňader dřímají,
si maluji v svém snu.
Ach, dítě slasti, jež v tmu odešlo.
Co platno, že ti vpletli v kadeře
sléz, narcis, routu, slzy tuberos,
by omluvili bolest odchodu
již marným půvabem.
60
A léta letí..letí... Hřbitov pustnoucí
sbor pěnic hostí láskou pějících.
Nechť radují se z jara života
a rozveselí dumné cypřiše,
v jichž stínu blaze spíš..spíš...
Nuž naslouchej jim v hrobky vězení. –
Viď, tušíš mízu v stromech prouditi.
V sklenících šílí vůně hyacint..hyacint...
Jen pozvedni se v rakvi – zaslechneš
mé srdce touhou nýt!
61
UVADLÉ RUCE
Tvé jemné, bledé ruce
již vadnou v plísni hrobu.
Och, často zatoužil jsem,
bych směl je zbožně hladit.
Mně zdává se, že mají
tvar liliových květů.
Tvé útlé, bledé ruce
již vadnou v plísni hrobu.
Tvé zbožňované tělo
teď kořistí je červů,
a z očí prchlo světlo –
přec v snách mých věrně září
tvé jemné, bledé ruce.
62
MÁMENÍ
Když bloudil včera v šeři
ulicí zasmušilou,
tu vychýlila z dveří
svou plachou ruku bílou.
A jeho zrak dnes věří
v romanci roztomilou,
že objal včera v šeři
svou vytouženou milou.
63
DÍVCE S KVĚTINAMI
Dnes blaženě sníš v něhy liliích.
Jsi děcko ještě, kdo ví, co tě čeká:
snad osudná bouř’, která v chvílích zlých
se nečekaně řítí na člověka,
snad život, který ještě sotva znáš,
ti zkalí smavé oči čtveračivé,
snad Příroda, jíž v snění nasloucháš,
ti vloží na klín děcko neduživé.
Ó přeludy! Ó lásko! Jaký sen!
Jak dravá řeka žití lačně plyne,
a nikdo neví, kam je unášen..unášen...
Jak mladosti sen všechno v světě hyne.
64
HRA OBLAKU
Jak oblak labutí mou myslí pluje sen.
Svým zrakem niterným zřím jednu z blahých žen,
jež zbožňoval jsem kdysi.
A stále zářněji se z temna kreslí líc,
má mysl kouzlí si zář modrou zřítelnic
a něhyplné rysy.
A v duchu vidím ji, jak by to bylo dnes,
ve slunci kráčíme po vzkvetlé mezi v les,
je přioděna bíle,
druž ptačí písněmi nás zdraví se snětí,
a ona, dětinská, mi klesá v objetí
té šťastné chvíle.
65
MLČELIVÁ LÁSKA
Dnes navštívím tě, drahá, z večera,
až lampy jasem zkropí ulice..ulice...
Skla okna zastřem’, které do šera
v síň vpouští smělý pohled měsíce.
Tu usedneme v tichu světnice
v klín pohovky jak trávník zelené,
na ruce tvé ti poklon tisíce
pak šeptne srdce touhou šílené.
I budem’ šťastni, spolu teskníce;
mé nyvé vzdechy omdlí v polibcích,
jež vznítí svěc mdlé oči do žáru.
A v míru síně, v stín se hroužíce,
chcem’ slyšet občas ozvu kočáru,
jak zmdleně bloudí pouští ulice.
66
ODCHÁZEJÍCÍ SLUNCE
Když Anděl světla v jitřním zátřpytu
v nach zadech’ květný kalich blankytu,
můj pohled pohladil jí spící tvář.
Však teď, kdy západ v okno vlíbal zář:
sním u klavíru vzpomínaje na ni
a ruce blouzní mořem zadumání
na vlnách kláves, na něž soumrak schvívá.
Má duše v rudě skvoucí říze zpívá.
67
JEJÍ OBRAZ
Jak jarní kraj, jímž víly těkají
a který láká hravé paprsky,
pod bezstarostně modrou oblohou
zřím luznou tvář tvou, květy věnčenou
jak jarní kraj, jímž víly těkají
a který láká hravé paprsky.
Sní smavý východ ve tvých kadeřích,
a ňadra tvá jsou něžné pahorky,
kde slunce líbá květů poupata,
jež obletují vzdechů motýli,
sní smavý východ ve tvých kadeřích,
a ňadra tvá jsou něžné pahorky.
Mé nadšení, jež ve tvé lásce plá,
má půvab zámku s hrdou kopulí,
v němž uchystán je smyslů hodokvas
a v číši perlí víno opojné.
Mé nadšení, jež ve tvé lásce plá,
má půvab zámku s hrdou kopulí.
68
BĚLOSTNÝ VEČER
Lednový večer. – Hvězdnaté vločky
slétají k spánku na střechy, k zemi.
Okénkem v mlze vyhlédá snivě
ospalý měsíc, svítě si v šero.
Parkánem ztichlým s milenkou jdeme;
snící sníh stená souzvučně v chůzi.
V srdci nás hřeje plamének blaha,
tisknem’ si ruce, přimknuti k sobě
v stříbrných vločkách, vznášejících se
vzduchem jak z jara motýli bílí
kvetoucím sadem.
69
UKOLÉBAVKA
Tvé srdce jako pták je plaché,
přej mi je, přej.
A v klíně svém mou bolnou hlavu
snem kolíbej.
Jsem poutník, který v prachu cesty
zmdlen žízní kles’.
Co nadějemi pělo v hrudi,
žel, zmlklo dnes.
Tvé srdce jako pták je plaché,
dej mi je, dej.
Mou hlavu, těžkou září touhy,
snem uhýčkej.
70
ZPĚV PŘI LOUTNĚ
Než vzplá zas luny jas,
má sestro snivá,
můj láskou chorý hlas
tmě svůdné zpívá.
Zpěv poslyš o rukou
jak narcis něžných,
rtech, které trpně žhou
i ňadrech sněžných.
Mne utěš v bolech mých,
jež přání souží
a v slovech perutných
tě líbat touží..touží...
Než vzplá zas luny jas,
milenko nyvá,
můj láskou mroucí hlas
tvé srdce vzývá..vzývá...
71
PASIONATO
Na mé cestě bují trní;
kdybys chtěla jíti se mnou,
rozvaž si to dříve dobře,
neboť lítost přijde pozdě.
Ve vlasech ti hoří růže,
nechť se zmámím jejich vůní,
v nich je krása, v nich je láska,
v nich je také zapomnění.
Jak tvé sněžné ruce pálí –
Slyšíš lačné srdce volat?
Pojď, chci nést tě na svých pažích
cestou, na níž bodá trní.
72
OČEKÁVÁNÍ
Šeřík sladce voní
z rozzářených zahrad;
odpočívám v trávě;
čekám věrně,
zda mne zrak tvůj najde.
Slunce žehná s nebes,
piji jeho světlo,
krev má žhavě dychtí
po tvém klíně
pohádkové slasti.
Teď se blíží kroky
jako úsměv písně.
Tys to, nejmilejší?
Přece přišlas?
Šeřík vděčně voní..voní...
73
HAD RÁJE
Tvé zlaté oči chtivě žhou.
Chceš býti, milá, chceš být mou?
Viz! V soumrak uleh’ žhavý den
a měsíc zří naň okouzlen..okouzlen...
Na nebi zámky v ohni jsou.
Chceš býti v zpěvu krve mou?
Jak rajský plod nás svádí hřích!
Nech horkou dlaň svou v rukou mých.
Ó, hvězdy očí vášní žhou –
Teď jsi již, milá, teď jsi mou!
74
POZNÁNÍ
Sen noci sladké
do Nebes odlét’ před vřavou denní.
Blouznivý měsíc, který byl svědkem objetí žhavých,
zapomněl na svět.
Vychladla slova,
jež jsme si řekli v plamenné chvíli;
v mrazivém jitru
jako by ztuhlo vášnivé srdce
a vzpomínkou vzkvetla lítostná slza
v střízlivé tváři.
75
ZPĚV SRDCE
Uprostřed víru hřmotících ulic,
uprostřed zahrad, tržišť a chrámů,
uprostřed hospod, chalup a zámků
zpívám ti hymnu krve a vášně,
Ženo, milenko věčná!
Zářící básník, ožehlý žitím,
opěvám mužnost, opěvám rozkoš,
velebím zázrak vševládné lásky,
Ženo životodárná!
Pěji ti dnes a dychtím ti zpívat
planoucím zpěvem celý svůj život,
ve stínu žalu, v sluneční slasti,
nad kalem žití, nad světa rykem,
Ženo, milenko, matko!
76
ZAHRADA ROZKVETLA
V očích mi vzkvetla
zahrada světla
[77]
SVÍTÁNÍ
Nad vrchy zářná ruka se zvedá,
srdce se vzbouzí, nevěří.
Počkej jen, srdce, dočkej se chvíle,
nad krajem až se rozšeří.
Pestrý svůj vějíř rozvírá jitro,
Slunce mne čeká u dveří.
Otvírám okna radosti dálkám!
Srdce však dosud nevěří.
79
SLUNEČNÍ PÍSEŇ
V tvých vonných šlépějích, jaro,
v zlatém tvém stínu
chci jít jak pobožný poutník
zahradou světa.
V mém srdci pramení píseň,
smějí se květy,
jež probudilo jsi jemně
kouzelným proutkem,
a smělé paprsky slunce
víří v mých žilách..žilách...
Nechť zářně vzkvete můj život
k přírody chvále.
Chci zpívat o slunné slasti,
rozkošné jaro
a o tvém zázraku lásky,
jež svět sny věnčí.
80
JARNÍ ZÁVAN
Slunce zvědavě hledí
okénky háje –
drozdi hvízdají něžně
haluzím stromů.
Vlna vesmírné krásy,
plaménky květů
zaplavují mdlé srdce
vůní a hudbou..hudbou...
81
POUTNÍK
Dnů jarních vzduch
zpit líbá luh,
jenž barvou zpívá
a bytost mou
jak ozvěnou
sny rozechvívá.
Můj sivý zrak
jak s nivy pták
pod oblak vzlétá;
sním o dnu zlém
i blaženém,
jež Osud splétá.
Vším spokojen,
co dá mi den,
jdu bez váhání;
vím, země jsem
jen poutníkem,
až zemdlím, usnu na ní.
82
SLAVNOST PŘÍRODY
Kraj odívá se rouchem svátečním,
by uvítat moh’ věrné vlaštovky,
jež na perutích s jihu přinesly
pel sluneční a vůní úsměvy.
Ó země, niter, nebes hosana!
Jsou oči vzňaty svatým nadšením.
A srdce touží vzduchem prolétat
jak paví oko mořem slunečním
a s fialek rtů ssáti polibky.
83
SELANKA
Matko, chci, abys mi koupila
zahrady velké..velké... jak nebesa.
PAUL REDONNEL
Je míru odpůldne. Sním: Půjdu úvalem
v chrám hvozdu vlídného po hrázi rybníka.
V klid luk se usmívá modř zmládlé oblohy.
Trs růže šípkové pln poupat procitlých,
a vzduch je proteplen a zpestřen žlutásky,
již pijí znalecky
med z číšek kopretin..kopretin...
To chvíle úchvatná je v lidském životě,
neb její úsměvy po léta nevadnou
a její pohledy se v duši vžehují.
Slyš! ženci ke spánku již klasům zpívají..zpívají...
Je štěstí v přírodě i v nitru člověka.
Dvě nahá děvčátka se brodí pod lávkou.
A slunce mazlivě se houpá na vodě
a potok v hovoru vln líném odplývá..odplývá...
Rád nyní dumal bych v trav loži u hvozdu,
pil světlo tekuté a vůně vdechoval.
Jak z modrého skla báň se klene nade mnou:
84
Jsem bodrý pastevec,
jenž hlídá ovečky –
v plyš luční ulehnu a toužím k oblakům.
Hruď blahem přetéká.
Jsem smavě rozptýlen jak prška sluneční,
jak trylky skřivanů, již tonou v oblacích,
jak šipky vlaštovek, jež s větrem závodí.
Ach, jak jsem rozechvěn snem, vzduchem, palouky
a září vějířem a vzdechy aleje,
kam zbloudí milenci, by zpovídali se
ve vůni akátů z muk lásky mladistvé.
85
CIKÁNI
Blankyt žhoucí, louky skvoucí, blažené,
bory blouzní, hory do snů vhroužené;
polní stezkou cikán kráčí toulavý
přes úhory, za úhory,
pod obzory, za obzory
v dálavy.
Moře tísní v lidském srdci, moře písní v srdci je,
touha bloudit, volně bloudit zpěvnou hruď tvou zalije:
jíti v dáli, v neznámé kams’ dálavy,
přes úhory, za úhory,
pod obzory, za obzory
jako cikán toulavý..toulavý...
86
ROZPOMÍNKA
Na vonných březích zádumčivých jezer
se vypínají modřínové háje;
v nich bloudí pávi s rozevřeným chvostem,
jenž duhovými drahokamy šálí.
Tam vítr blouzní v snětích tvaru lyry
na zlatých strunách, utvořených sluncem,
že křehké nymfy procítají ze sna
a vlny potoků mu naslouchají.
Tam rozkvétají květy orchidejí,
jež kalichy své chtivě otvírají
ros démantům, když jitro zemi líbá.
To šťastný kraj je. Jeho melodie
jak pozdrav báje vchází v spící jizbu
a šepotá mi křišťálové písně..písně...
87
MĚSTO
V malebném kraji
panenských hvozdů,
úrodných lánů,
v slunci, kde pějí duhoví ptáci
nad svěžím luhem bláhových tužeb,
dumala kdysi chaloupka prostá.
Závěje květů
hořely vůkol.
Kořenné vůně proudily vzduchem,
slnivé barvy tryskaly k nebi.
V chaloupky oknech
leskl se večer, těhotný vzdechy,
plamenný západ vznícených srdcí,
nahlížející do družné jizby.
Čarovná jitra, která se smála,
vidouce štěstí oddaných duší.
Odpůldne žárná,
naslouchající ozvěnám touhy. –
88
Z pohoří světa vnikli sem lidé;
zrubali hvozdy.
Z honosných jedlí, z velebných sosen,
z kamenů vážných
kouzlili domy.
Na skromných stráních
rozkvetly stavby, procitly sady;
hřmotící město pestří se nyní,
kde dříve snila chaloupka prostá –
Jasná má duše!
Zvedáš se mořem věží a bání
k blankytné výši,
v polibcích slunce.
89
MŮJ DUCH
Duchu můj, jdeš teď v světelném hávu,
sněženek zvonky krášlí tvá prsa.
U cesty sedím, zasněný poutník,
pokorně čekám na dárek z lásky.
Nikdy, jdouc kolem, neopomeneš
oblažit srdce laskavým slovem..slovem...
Duchu můj, jdeš teď alejí štěstí,
bohatství krásy září z tvých rukou.
90
ZPĚV NA UVÍTÁNÍ NOVÉHO STOLETÍ
Na temném prahu
nového věku
rozpínám paže
k tobě, můj světe,
do hvězd zrak hroužím,
abych jak z knihy
vyčet’ z nich děje
budoucích lidí.
Slyš můj zpěv slunný,
kterým mé srdce
v plamenech jásá
a dej, bych vzlétl
z popela staré,
přežilé doby,
zmládlý jak fénix.
Volně chci vznést se
na křídlech ducha
k Bohyni – slunci,
kolem níž tančí
při hvězdné hudbě
oddané světy
vesmírnou síní.
91
JITŘNÍ
Bude to vítězný pocit,
až slunce nad obzor vstoupí,
a těla zahoří silou,
a srdce nadšením vzkřiknou.
Země!
Ta bude hýřit
a hostit obrodnou mízou,
že paže stromů se skloní
pod sladkým bohatstvím plodů.
Zlé stíny uprchnou v dálku.
Před mocným pohledem slunce
se zhroutí přízraky noci.
A nikdy v životě našem
nevzplanou radosti čistší
nad ono slavnostní jitro,
na něž jsme čekali dlouho
s nadějí pobožných srdcí,
která věřila stále.
92
PŘEMĚNA
Já zemřel. Moje zhaslé tělo
pohřbili v chrámu pohoří.
Můj duch se změnil v skvoucí hvězdu,
tančící v moři věčnosti.
A nový svět se zrodil ze mne,
vznešeně krásné bytosti
a rajské květy ověnčily
panensky zářnou planetu.
Já zemřel. Moje zhaslé tělo
pohřbili v chrámu pohoří.
Můj duch se změnil v skvoucí hvězdu,
pějící v moři věčnosti.
93
EPILOG
[95]
Mythická krajina. Dům Snů. Před ním čeká Duše. Ve stínu palem se zjeví starý Poutník. Je noc úplňku.
Duše:
Odkud jdeš?
Poutník:
Zdaleka.
Duše:
Kam jdeš?
Poutník:
Daleko. Nevím sám; jdu za Sluncem. Jsem
starý poutník.
Duše:
Chceš mne vzíti ssebou?
Poutník:
Nemohu: Jdu daleko.
Duše:
Nejsi unaven?
Poutník:
Nepochopíš toho. Kráčím stále; jsem ten,
jenž nezná klidu.
Duše:
Myslím, že ti rozumím. Ach, proč mne nechceš
vzíti ssebou?
Poutník:
Poněvadž nemáš síly.
Duše:
Proč nemám síly?
Poutník:
Jsi mladá. Klesla bys uprostřed cesty. Je škoda
života.
Duše:
Musím tedy dále čekati?
Poutník:
A nabývati sil.
Duše:
Jsem dosti silná. Chci jíti!
Poutník:
Nedojdeš k Slunci.
Duše:
A proč mám čekati?
Poutník:
Aby ses naučila trpět.
Duše:
A proč mne chceš opustit?
Poutník:
Aby ses naučila po mně toužiti.
97
Duše:
Kdo mne však potěší?
Poutník:
Musíš těšiti se sama. A proto tě opouštím.
Musíš na mne vzpomínat, aby sílila tvá víra ve mne,
nesmíš na mne zapomínati, neboť bys ztratila sebe.
Musíš se obětovati. Musíš čekati.
Duše:
Odmítáš mne.
Poutník:
Jsem zkušený poutník, který zná život. Radím
ti jen.
Duše:
Tvé starosti jsou zbytečné.
Poutník:
Abys nepodlehla útrapám cesty, musíš býti silná.
Duše:
A kudy vede cesta?
Poutník:
Žhavou pouští písku a krajem přísných ledovců.
Duše:
Jsem zvyklá vedru.
Poutník:
Může býti..býti... Ale podlehla bys.
Duše:
Jsem zvyklá zimě.
Poutník:
Může býti. Ale jsi mladá.
Duše:
A ty?
Poutník:
Putuji věčně.
Duše:
Neodpočineš si nikdy?
Poutník:
Nesmím!
Duše:
Nebuď tak přísný. Odlož plášť. Zde je útulno.
Posaď se pod kouzelnou lampu. Zůstaň u mne.
Poutník:
Není možno. Jsem ten, který putuje.
Duše:
Miluji tě.
Poutník:
Milující jsou slabí. Buď silná.
Duše:
Vejdi pod mou střechu.
Poutník:
Čekej!
Duše:
Nechci déle čekati.
98
Poutník:
Nebuď bláhová. Jsem stařec.
Duše:
Ale miluji tě. Právě takového, jaký jsi. Proč jsi
krutý?
Poutník:
Musíš hladověti. Musíš strádati a připravovati
se na můj příchod. Nevidíš mne dosud, jaký
opravdu jsem. Musíš čekati!
Duše:
Budu nešťastna.
Poutník:
Budeš šťastna.
Duše:
Umru.
Poutník:
Budeš žíti.
Duše:
Proč žíti?
Poutník:
V tom je síla.
Duše:
Myslím, že se klameš. Ty jediný bys mne mohl
spasit, učiniti šťastnou a velkou – a unikáš mi.
Poutník:
Je to nutno; jsem poutník.
Duše:
A zatím, co budeš putovati světem, zestárnu a má
krása povadne.
Poutník:
To jsou myšlenky těch, kteří nechtějí čekati.
Tvá krása neuvadne.
Duše:
Nikdy?
Poutník:
Tvá krása je věčná. Musíš trpět a toužit –
to je duševní krása.
Duše:
Sešílím.
Poutník:
Modli se.
Duše:
Ale což, když budu v pokušení?
Poutník:
Vzpomeň na mne.
Duše:
Ale což, budu-li zmírati žízní?
Poutník:
Polykej slzy.
99
Duše:
A potom až přijdeš?
Poutník:
Vezmu tě ssebou.
Duše:
Navždy?
Poutník:
Putuji věčně.
Duše:
Budu tvá?
Poutník:
Trp a touži!
Poutník odchází. Měsíc se zatmí. Opona temna spouští se
s nebes na zemi.
[100]
BÁSNICKÉ DÍLO
EMANUELA Z LEŠEHRADU
SVAZEK III.
Lyrická symfonie
TANEC ŽIVOTA A LÁSKY
Vznikla v letech 1899–1901
a byla
definitivně upravena pro souborné vydání
Vytiskla knihtiskárna „Orbis“
v Praze
pro nakladatele
Aloise Srdce v Praze
v lednu roku 1931
TANEC ŽIVOTA A LÁSKY
vyšel dříve knižně pod názvem
Meditace
1901
E: jf; 2004
[101]