HODINA DUCHŮ

Emanuel Lešehrad

HODINA DUCHŮ
Zem’ roucho modré noci přiodívá, a němý průvod dumných olší tkliví u hladi řeky, v které odpočívá srp stříbroskvoucí luny chladný, mživý. V třtin loktech vánek snivý nápěv zpívá, v mze měkce dřímou pole, pláně, nivy; jak sníh se na ně s oblačen zář schvívá, a v dálce chlumy jsou jak obří hřívy. Toť chvíle, kdy se hejno mátoh rojí, kdy plachá duše zlekána se bojí v tmu jeknout hrůzou, jakou bývá štvána vždy cestou, jež se v asyl Snění stáčí, kde z houšti němě kyne mdlému spáči již ztlívající, stářím chmurná brána. 45