PODLETNÍ ROZJÍMÁNÍ

PODLETNÍ ROZJÍMÁNÍ
Vzplál večer podzimní. A moje duše mladá dnes vyšla sledovat, jak listí opadává; v tmě sadu schřadlého se vzňala luna mhavá a její něžný jas se na cestu jí vkrádá. Je vážná, zasněná a hvězdné oči její se rmutem zkalily, a mramorové čelo starosti zbrázdily a lety sesmutnělo, a modré pohledy se sotva pousmějí. V své mysli ožívá dnů chvíle okřídlené, kdy vánek nadějí v trs květů tužeb vane, však brzy stísněna u zrádné tůně stane, kde v hloubce ztlívají sny mládí utopené. I vidí poznovu, jak kameny je drtí, jak ve skaliskách běd se života proud tříští, zří časná zklamání i beznaděje příští, svůj život pochybný a znamenaný smrtí. Je smutna, bez hlesu pak u vln řeky stojí, kde v hladi zčeřené se obrážejí lesy, jichž hudbu zbožňuje a které přec ji děsí jak ty, jichž bolesti se sněním ještě zdvojí. 47 A vidí poutníky, z nich cestou přejdou mnozí, jak ti, již trpěli a výhost dali světu, jdou krokem znaveným, se zatrpklostí kmetů, jen vdáliv dáli za řekou pak pěstí do tmy hrozí. 48