ADAGIO

Emanuel Lešehrad

ADAGIO
Kdys navštívil jsem svého spolužáka po dobrodružné době odloučení. Měl svadlé tváře; stěží jsem ho poznal: však světlá duše v očích žalující přec chvílí blýskla jako stružka vody v tmě smutné studně lety vyčerpané. Mdlé slunce šlo si k moři odpočinout, nad domy vlál šál jeho šarlatový, jenž prokmitával zasmušilým oknem, u něhož seděl, zadívaný v sebe a záře růží věnčila mu čelo: To duchem dlel snad v kvetoucích dnech mládí, zřel pole, lesy, jimiž rád se toulal, kdy neznal trudu, nezhořk’ utrpením. Tak dumali jsme, sebou zaujati, a vzpomínali..vzpomínali... Šero přitékalo. Zrak povšiml si jeho zhublých rukou, a soucit mlčky obejmul mé srdce. Pak vstal; sňal se zdi staré, vzácné housle a smyčcem přeběh’ dřímající struny. Tu vlny zvuků šero rozvířily, a chvějným vzlykem housle rozeštkaly sny mládí, jarní tužby, tajná přání, kdy lačnili jsme po hvězd klamném věnci, 24 po nedočkavých vroucných loktech lásky – ach, křehké písně, které v nitru kvetly, však jako skryté slzy uvadnou..uvadnou... 25