V NEMOCI

Emanuel Lešehrad

V NEMOCI
Jak vzdaloval se život do dálky, když nemocen jsem blouznil na loži. Sny, které přišly, byly lítostné a vnesly v síň mou pachy smuteční. Mdlé očí žehly, do tmy vhrouženy. Vlak hřmět jsem slyšel. Hvizdot píšťaly. Pak drnčet zvonky, jako k odjezdu. Má duše šat si vzala cestovní. A elektrické světlo sršelo v tmu na koleje, v nitro vagonů..vagonů... Ach, tenkrát měl jsem nápad ztřeštěný kams’ odcestovat, za svět, do věčna! Teď cítím zase ruku zásvětí. Mne úzkost svírá, nervy rozchvívá. Sny, jež se blíží, hledí soustrastně, zřím v jejich rukou věnce pohřební. 21