MATCE

Emanuel Lešehrad

MATCE
Smrt vykupitelkou ti byla z žití muk..muk... Jak perle růžence, jež slzám podobny, den po dni dokanul v tůň siré tesknoty. Snů zbožný ciseler, syn, dědic nervů tvých, do jehož hrudi kdys jak v schránu ukryla’s své housle stříbrné, po předcích zděděné, na které milenci snad v chvílích setkání svou zpověď šeptali k hře větrů rozmarných – těch houslí ochablé již struny napnul zas a jejich usnulý hlas plaše probouzel, až v hvězdném souzvuku z nich něžně vykouzlil tvé stesky, touhy tvé, jež v prsou tlumila’s a v struny stříbrných svých houslí vplakala. Jak obraz, vybledlý již v rámu zvetšelém, sníš v říze smuteční svou báji o ráji. Tvé srdce protknuto je sedmi dýkami, jichž rukojetí bronz znak prokvet’ z opálů. Tvých očí studánky jsou teď již vyprahlé..vyprahlé... Za nocí květnových tvá láska pohřbená z tmy hrobu rozkvétá jak modrá lilie. 23