Modlitba opuštěného.
Já krajem šel, když měsíc zarudlý
zelené louky polil paprsky,
zatím co slavík kvílel v houštinách
a květy růží páchly ze zahrad...
26
Mně bylo teskno. Šerá obloha
nade mnou pnula svoje perutě;
však ani slavík, šedá obloha
nebyla mdlejší nežli já jsem byl...
Ó, kterak prudce srdce bušilo,
zatím co měsíc stoupal na nebi
a kalným vzduchem klidně vlnily
se pláče zvonů z horské vesnice.
Já used na mez. Sklonil do dlaní
svou hlavu těžkou, sněním znavenou,
a ruce mé se tiše modlily,
bych usnul záhy kdesi pod drnem,
bych jednou shasl, zbaven bolestí,
a zlomil svoje těžké okovy!
Der Mensch erfährt, er sei auch wer er mag,
ein letztes G ückGlück und einen letzten Tag.