Modlitba opuštěného.

Emanuel Lešehrad

Modlitba opuštěného.
Já krajem šel, když měsíc zarudlý zelené louky polil paprsky, zatím co slavík kvílel v houštinách a květy růží páchly ze zahrad... 26 Mně bylo teskno. Šerá obloha nade mnou pnula svoje perutě; však ani slavík, šedá obloha nebyla mdlejší nežli já jsem byl... Ó, kterak prudce srdce bušilo, zatím co měsíc stoupal na nebi a kalným vzduchem klidně vlnily se pláče zvonů z horské vesnice. Já used na mez. Sklonil do dlaní svou hlavu těžkou, sněním znavenou, a ruce mé se tiše modlily, bych usnul záhy kdesi pod drnem, bych jednou shasl, zbaven bolestí, a zlomil svoje těžké okovy! Der Mensch erfährt, er sei auch wer er mag, ein letztes G ückGlück und einen letzten Tag.