Ve vzpomínkách.

Emanuel Lešehrad

Ve vzpomínkách.
Jak bílá oblaka mou duší táhne sen. Ve svojich vzpomínkách zřím jednu z oněch žen, jež miloval jsem kdysi. A stále víc a víc se z temnot noří líc, a v duši plane mi dvé černých zřítelnic a něhyplné rysy. Ach, toto děvčátko jsem míval z duše rád, nosila empirový, dlouhý, řásný šat a klobouk bílý, a její malý ret se stále usmíval, jakoby k polibkům, jen k políbením zval v diskrétní chvíli. A znovu vidím ji, jak by to bylo dnes, jak se mnou kráčí zas ve stinný, šerý les; má ještě šaty bílé, a ptáci zelení zpívají na sněti, a ona, naivní, mi leží v objetí, té šťastné chvíle! 44