Ó, moje lásko.

Emanuel Lešehrad

Ó, moje lásko.
Ó, moje lásko, moje štěstí! Ty růže musí věčně kvésti; ach, tomu je už mnoho let, co kráčeli jsme zamyšleni vždy za večera ze stavení a nezřeli, že světlo denní už dávno opustilo svět. Teď po letech buď požehnána! v mých prsou otvírá se rána, pro niž jsem marně hledal lék, v mé komnatě se mrtví šklebí, mé srdce mdlé, a pusto v lebi, a příliš daleko je k nebi, kde plane luna vzpomínek. Ó, nyní pověz, kde teď žiješ – což trpíš nebo v hrobě hniješ? Je smutno, mnoho tomu let, co tehdy odcházel jsem v dáli, a táhlé housle nocí hrály, já cítil, že jsme spolu stáli pro celý život naposled.