V dnech šerých (1901)

Emanuel Lešehrad

Diplomatická verze Ediční verze
Em. šl. z Lešehradu.
V DNECH ŠERÝCH.
Eternité, néant, passé, sombres abîmes, que faites – vous des jours que vous engloutissez? Parlez: nous rendrez – vous ces extases sublimes que vous nous ravissez?
Lamartine.
Nákladem knihkupectví E. Weinfurtra v Praze. 1901.
[I] Veškerá práva vyhrazena. (Psáno v letech 1896–1899.) („Meditace“, „V dnech šerých“ a „Cestou k ráji“ tvoří trilogii pod jedním názvem: Adveniat regnum tuum.)
[II] Hluboké chvíle.
Et de longs corbillards, sans tambour ni musique, défilent lentement dans mon âme...
Charles Baudelaire.
Mrtvá loď.
Na kalných vodách stojí loď; plachty jsou svinuty, a mdle se leskne mořská hláď v paprscích měsíčných. Lodníci dávno umřeli; je ticho v kajutách. Na kalných vodách stojí loď, plachty jsou svinuty. Je ticho. Mezi provazy však sedí tiše Smrt, má žlutý hábit na těle a hledí, kterak zrcadlí se v mořské hládi loď. [1]
Příšerný koráb.
V daleku mizí plachetní lodi – ticho na břehu, kde pláče Lítost. A dole tříští moře své vlny. Zamyšlen stojím na strmé skále. Ty lodi, které vyjely z jitra, zdobeny množstvím barevných vlajek, v jásotu davů kynoucích šátky – všechny už skoro zhynuly v moři. Teď slunce zvolna umírá v krvi a klade hlavu v podušky šera, chladíc své rány ve vlnách moře, na které kladou skály své stíny. Tam v mlžné dáli v modravém přítmí zvedá se hrozný, nehybný přízrak, příšerný koráb s červenou lampou, strašící věčně v temnotách noci.
Ahasver.
V zrádných mlhách do kraje jsem vyšel, však cestu ztratil jsem ve hloubi chmurných skal, když jsem z dvorce lidské hlasy slyšel a v srdci s důvěrou na okna zaklepal. Však dvéře spěšně před mnou zavřeli, a smuten kráčel jsem zas temnou roklí dál, až rysy statku v temnu zmizely; tu na mez klesl jsem a z duše zaplakal. 2 A moje srdce sevřel krutý žal: Jak všechno dopadne? A kam se obrátím? A kterým směrem bych se ubíral, kudy se povleku a kam se navrátím? V zrádných mlhách do kraje jsem vyšel, však cestu ztratil jsem ve hloubi chmurných skal, když jsem z dvorce lidské hlasy slyšel a s prosbou na svých rtech na okna zaklepal.
Mysterie.
Pod bledou oblohou, na které luna plane, jas lijíc unylý na sešeřelou zemi, v plášť šera schoulenou, jak dítě, skolébané mdlou písní vichřice, jež bloudí haluzemi, pod stinnou alejí v klid posvátný a tklivý, na němé buffety, ukryté v starém háji, v šer tichých údolí, kde sametové nivy v mhách noci dumavé jak splavy vypadají, na smutné potoky, ve stínu olší spící, kde ženy blouznivé sní v modré tiši mhavé, jimž touha umřela a červeň prchla z lící, jež k lýrám skloněny zpívají písně lkavé, – ó, krásná vidino! – já cítím tvoje ruce na žhavém čele svém, a v žilách krev mi hoří, a moje vidiny, mou vášní hnány, v muce v mém těle vzpínají se jako bujní oři. 3 Nech duši spočinout v tvém klíně věčně líném a dlaní třesoucí tvé hladit vlasy zlaté, až sněním omámen a otrávený spleenem do tvojí náruče ti klesnu rozepjaté.
Delirium.
Ze šedých oblaků v mé srdce smutek kane; listovím hraje vánek večerní. Šeř z nebe snáší se jak roucho z fial stkané; má duše leží na loži a sní. Zřím známou bledou ženu, která zvolna choří, a krutá smrt už z tváří hledí jí, zrak z pola přivřený horečným leskem hoří, jakoby procit z divých orgií. Zas zrak můj dráždí onen trpký zjev, a vždycky znovu bouří moji krev ty tváře skvrnité a ňadra žalem bledá... Vše mizí. Vůně pluje ze zahrad. Jak pocítil bych prázdné hrobky chlad, ocean utrpení v duši mé se zvedá.
Bída.
V mé duši zpustly všechny sklenníky, a všechny květy zimou povadly. Noc urvala mi modré pěnkavy, noc urvala mi moji nevěstu, tu bílou duši, jež mne těšila, když smutné dny mou hlavu tížily. 4 Zelený měsíc svítí na dlažbě, strašidla civí oknem špinavým, platany hučí žalně do vzduchu, když teskný vítr táhne alejí. Má duše chorá, mdlá a shrbená na prahu sedí, tiše vzlykajíc, a kolem ní se líně batolí hubené, svadlé děti Lítosti vychrtlých lící, v cárech špinavých...
Město pod sněhem.
Nad městem zblednul kolorit denní, jenž se chvěl v štítech velikých věží. Teskné je nebe, kde svitu není. V šedivém přítmí lehounce sněží nad němým městem. – Na štítech věží stříbrné hvězdy sněhové leží. Tak náhle zmizel paprsek skvělý. I slast, jež spjala kolorit celý, v němž serafíni rozkoší pěli. V šedivém přítmí lehounce sněží nad němým městem. – Na štítech věží veliké hvězdy sněhové leží.
V pavučinách šera.
U okna sedím ponořen v sebe... V ulicích města rozžaty lampy; 5 šedivé domy topí se v přítmí, střechy i řimsy; a na západě táhne se smutná linie modře, smutná jak touha zrozená pozdě. Pode mnou život pozvolna tichne, umlkly zvony, jež v dálce lkaly, neb tma je zhltla, a klidný spánek opil je všecky. V zákoutí ulic plíží se stíny, a měsíc spouští hedvábné stuhy na hlavy lidem. A zmožen sněním sedím u okna v plyšovém křesle, zíraje v širou prohlubeň noci... Hlava se sklání těžce na prsa, a náhle cítím, co dosud nikdy jsem nepocítil – veliký smutek měsíčné noci.
Noční výjev.
Noc vládne v městě. Měsíčné světlo plní mou jizbu. Vidím přes střechy vysoké věže. V dumavé šero halí se domy, a slepá okna civí jak oči strašidel z temnot. Ale ti, kteří za nimi leží, trpí a hynou?! – – V ulicích lampář shasíná světla: Mdlý paprsk sjíždí po báňibáni chrámu a těká v listí šlechtických zahrad. Slyš – nyní v blízkém průjezdě domu, v sinavém temnu, zoufale volá kdosi o pomoc do pusté noci. 6
Křížová cesta.
Potkal jsem Krista za branou městskou; v temnotách bílých nesl svůj kříž, krvavým potem svlažoval zemi, trnový věnec zdobil mu skráň. Katani hnusní bili jej kyji, štvali jej věčně silnicí dál, chechtot jich drčel tragickou nocí, posupná slova zlolajných úst. Já stál jsem stranou, s plačícím zrakem; hlavu svou ke mně bolestně zved, hleděl mi dlouho pátravě v oči, pak vložil kříž svůj na moje bedra a vroucně stisk mi třesoucí dlaň.
Vykoupení.
Jen tuto mohla povstat ona báje. V těch chladných výších strmých pohoří, odkud je vidět rozespalé kraje a pestré vlajky lodí na moři. Zde nádhera je svadlá jako v hrobě i dávný stesk, jenž bytostí se stal, je jenom smutný horal, který sobě zazpívá někdy v šeru chmurných skal. A stará salaš dumá v horstva klínu: čeho jsi sobě někdy z duše přál, hle, všechno máš. A jsi-li schopen činu, je nyní čas, bys život dokonal? 7
Zátiší.
Jak noc a úsvit, tak je moje říš, je tma a jas; tam duše bloudí v snech nizounkou travou; sotva uslyšíš z těch něžných prsou vystoupiti vzdech. Hrobové ticho, vládne v rokli skal! Ale když divý vichr v místech těch příšernou bouři někdy rozpoutal, tu zdá se ti, jakoby v skalních zdech se tvému strachu kníže Pekel smál.
Smrt Víly.
Měsíc svítí do krajiny. Úvalem se plíží stíny. A mdlá víla s kalným okem sedí, sedí nad potokem. Do hlubiny smutně zírá, cítí, že už odumírá. A když hvozdy zrůžověly, její sestry v dálce pěly: „Drahá sestro, zle je, zle je, v našich hvozdech vichr věje, slunce skryto za oblaky, vyhasly už naše zraky naše luhy jsou bez květů, a za noci žalno je tu.“ A mdlá víla hladí tělo, které hlady zhubenělo; 8 zavírá své kalné oči, hvozd se před ní v kruzích točí, a nad hvozdem měsíc visí, měsíc mdlý a měsíc lysý; vidí nebe purpurové a na něm se blyští snové. Z potoka se pára zvedá. Na mech klesá víla bledá.
Zapadlé zvony.
Dřív bývala to země víl, kde jsem se šťasten usídlil; ten smavý kraj mne okouzlil, že nade vše mi drahým byl ten šerý prales dokola, kde bledý měsíc plápolá. Když noc však vchází v údolí, a šerem šumí topoly, když blouznivý tu vítr lká, a nikde ani člověka, ach, tehdy hruď mi svírá žal, jenž pláče v rokli těchto skal. Však tento strach mám z duše rád! Cit libý cítím srdcem vát, cit, který nelze vyslovit, propast, kde na dně leží klid, jejž nelze ničím nahradit. Sen obývá ten tmavý kout, kde duch je zbaven světských pout, 9 kde vidí v tmavé peřeji mrtvoly svojich nadějí, a jemuž zem nemůže dát, co moh by jednou milovat, a jehož duše v smutných dnech zde tuší nebe v propastech.
Kalné dni.
Ach, že tak brzo zmizel sen; a nebe plné modrých hvězd, jež dívaly se do oken. Já slyšel ze sna háje kvést a viděl ruce princezen! Teď vidím ve tmách plno cest – a vlas můj hrůzou rozježen! Ach, shasl bledý luny jas a prchl z duše velký klid: zřím popraviště v temnu zas, z mlh noci slyším vzdechy znít a hluchých bubnů slyším hlas, – ne, není možno klidným být, ten smutek je jak slizký plaz. Můj svět je navždy zapadlý a srdce moje uvadá, a duch můj pro vždy rovněž mdlý se v peklo noci propadá. 10
Hořké chvíle.
I.
Shasne jednou denní svit, rozhostí se všude klid: Přijdou stíny, prchne den, všechno bude velký sen, svoji duši svěřím tmám, kam se vrhnu, nevím sám; uzřím peruť anděla, zapomenu docela. Ano, shasne jednou den, všechno bude velký sen. II.
Já v žití mnoho dosíc’ chtěl, na všechny strany světa šel a svojí touhu větrům dal, a kdo mne spatřil – ten se smál. – Já hledal celý život vlast a našel jenom žal a strast. A co mi zbylo – málo jen, je nedosněný, trpký sen.
Z teskné hrudi.
Ó, zrádný svět nás věčně klame, a každý den nám prchá zdraví; co ráno vzrostlo, vichr zláme, co churavo, se neuzdraví. Jdou šedí starci ulicí, jsou spokojeni na pohled, však jejich zraky truchlící teď mrazem čiší jako led. 11 Je život sen, a snění zlo je a lidé planě umírají. Je smutek, který nezná boje, a jemuž lidé podléhají. Je mládí plno nadějí a plno krutých zápasů; pak sněhy všechno zavějí, a přijdou dnové bez jasu.
Útěcha.
Co platny všechny nepokoje! Smrt všechno hodí v krosnu svou! Co platno je, že srdce tvoje teď chodí s mošnou žebráckou? Co platno, že ti posléz zbývá jen v srdci vzdech a v oku žel; to nelituj, to už tak bývá, když člověk mnoho vytrpěl. A růže, které viděl’s kvésti, a Ženy, které toužil’s mít! Co člověk musí všechno snésti! Mlč! V hrobě najdeš věčný klid. 12
Trosky illusí.
Lepší a krásnější jest velkolepá zřícenina, než malé, jednotvárné štěstí.
Prokletá země.
Jak kvetly bílé lilije ve stálém, stálém pláči, v krajině melancholie, v zakleté zemi dračí. A slunce žhnulo z oblaků a sžehlo křehké údy; pak přišly dnové lijáků a beznadějné nudy. A každá krůpěj dopadla na rozpálená čela, a jejich touha vychladla, ta smavá těla mřela, a zlatá zem se propadla v klín zlého archanděla. [13]
Dies irae.
Dies irae, dies illa...
Vzpomínáš, duše má, zámku v rozkošném, kvetoucím kraji, kde zlaté pěnkavy pěly: budovy s věžemi v modru, jež plály v paprscích slunce? Sousední kouzelník hleděl žárlivě na pyšnou stavbu, jež rozvíjela svůj kalich, jak velká stolistá růže; i hloubal, jak by ji zničil. A hle, mé životní slunce, mé štěstí a moje lásko: Pohasla veliká záře, povadly zvonící květy, umlkli veselí ptáci. Ach, ano, princezno moje, tak zaklel jednoho jitra příšerný oblak můj domov a vložil srdce mé na trůn uprostřed Smutku a Vzdoru.
Ballada.
I.
Za mořem v rokli tmavých skal před lety chmurný zámek stál, a v zámku bydlil bledý král, ten prý se nikdy neusmál. 14 Měl bílé ruce jako sníh a modré hvězdy v kadeřích, byl, tak dí pověst, synem víl a zaklet, aby věčně snil. Za nocí mdlých a měsíčných chodbami bloudil bled a tich, tu bylo slyšet jeho hlas, jak chodbami se smutně třás’. A marně hledal tajný sál, kde svého sluhu pochoval, jenž by mu přines zlatý smích z dalekých krajů půlnočních. II.
A v tmavé věži seděl kmet a čekal bůh ví kolik let. III.
A panic dveří nenalez, a klíče ztrávil dávno rez.... Byl jeden sluha, jeden král a ten se nikdy neusmál....
Pohádka.
Na hnědém komoni princezna sedí, ruce má bílé jak lilije květ, s úsměvem ve tváři kol sebe hledí, jakoby patřil jí celičký svět. 15 V pozadí vidět je blankytné sály se stropem, na němž plá tisíce hvězd, z dumavých hvozdů, jež chmuří se v dáli, reci se vracejí z dalekých cest. Ó, ten trůn gothický zlatý je celý! na něm dlí král oděn v smuteční šat, jen to ho rmoutí, že vlasy mu bělí, a že už nemůže nikdy být mlád.
Dobrodruh.
Kdys vyjel sobě mladý rek za tisíc hor a tisíc řek, princezny krásné dobýt jel ten rek, na jeho modrém štítu skvěl se archanděl. A projel málem celý svět a všechno prožil, všechno shléd a smuten navracel se zas v hrad zpět, a tvrdým stal se jeho hlas a bílým vlas. A vrátil se bez princezen a jel už tiše, tiše jen; byl smuten kraj a smuten on, zhas den a z věže hradu zalkal zvon, plačící tón... 16
Modrý pták.
V zeleném boru pěl kdys modrý pták, že nikdo nezapěl, ba ani archanděl krásně tak. A zádumčivý bor mu naslouchal, a mladých dívek sbor mu naslouchal, jak sladce lkal v klíně skal. A jeho tlukot zněl jak krásný sen, že s nebe sklonil se archanděl Gabriel okouzlen. A tiše, tišej pěl, – pak náhle ztich a v dáli odletěl, a od těch dob v těch krajích nezazněl již smích.
Smutní rytíři.
Dalekých rohů svadl hlas i růží vůně nasládlá, a srpek sivé luny shas’, jež v moje panství zapadla. 17 Oh, vyjeli si rytíři do tmavých hvozdů údolí, lilie měli v krunýři, na helmách rudé chocholy. Dalekých rohů zmlkl hlas, i paprsk luny vychladl, jen tichý stesk se nocí třás’, jenž v mrtvé kraje zapadl.
Snílkové.
Daleko v zlaté krajině putují rusí rytíři, a všichni chtějí dojíti k údolí krásné Naděje. Jsou mladí, sliční, vášniví a bledé dívky milují, chtěli by s obry zápasit – a v srdcích nosí lilie. My chceme sedět v chatrčích a nechcem s nimi v dálku jít, chcem tkáti svoje illuse a trpělivě oknem zřít, jak navrací se teskně zpět. 18
Píseň večerní.
Noc nad krajem chýlí křídlo upíra, soumrak nebem pílí, zvonek slabě kvílí: Den umírá, den umírá. Ticho. Mlknou pláně, z pastvy ovce jdou, klinkot zní se stráně, klinkot: „Anděl Páně!“ mdlou krajinou, mdlou krajinou. Zvolna v šeru kraje pluje bledý sen, v dáli tmí se háje, vítr naříkaje oplakává den, oplakává den.
Černá hodina.
Tu chvíli já mám z duše rád: když v nebi září plno hvězd, mdlé vůně plují ze zahrad, a všude modré přítmí jest. A cítím tiché vánky vlát a trsy bílých růží kvést – v tu chvíli chtěl bych umírat na prahu věčných veleměst. 19 A v mojí duši vstávají podivné, šeré obrazy: zřím kraje s modrým jezerem... Teď vidin plný je můj zrak. To ozvěna těch pohádek zakleta vzdychá večerem.
Blahé chvíle.
Lesk slunce shas, a přibývá již temna, v údolí dávno usnul bílý den, a s nebe splývá šera rouška jemná. Po polích občas kvílí větru sten, a stará alej ve tmách vážně kyne, že poutník staví kroky vyděšen. Nad skalní stěnou luna mdlá se šine a ozařuje okvětený břeh, kol něhož malý potůček se vine. Je večer. Vůkol vítr ztajil dech, a duše šeptá netušená slova, jež skrývala den celý ve ňadrech: Mé pohádky se probouzí vždy znova!
Konec mládí.
Tak ve vsi všichni klidné dřímou a sní o krásném počasí, a zde se všichni třesou zimou a na smrt bledí zápasí. 20 A sál, ten žalář zádumčivý, kde živý stín se nehýbá, a okna, odkud vidět nivy, jichž paprsk slunce nelíbá... Snad nevrátí se více ženě, vzpomínku větry rozvějí, a ona bude chodit denně jej očekávat v aleji.
Nad mrtvým krajem.
Zvuk zvonů zazněl z fialové dáli, jakoby mrtvo prolomiti chtěl, ten známý hvozd, kde plavé ženy spaly, kdes z dola čímsi dávným zašuměl. Ve skalách zejí sluje opuštěné; jich dávno rohy lovců nehluší. Obloha černá nad kraji se klene, a smutné světlo kane do duší. Ó, kdyby aspoň touto dusnou zemí zazněly divé hordy nepřátel! Však boje neschopnému bolno je mi, že smutek ten jsem vlastně kdysi chtěl. – A podivná mne lítost nyní jímá, když vidím kraje nocí zasuty, a v mojich žilách zkažená krev hřímá mdlým vztekem pomsty, touhou pokuty... 21
Mé srdce...
Mé srdce plno starosti a bolu ve tmavé sluji svoje štěstí skrývá, a vždycky, když se nad údolím stmívá, tu vyjdeme si na paseku spolu. Mé krásné srdce třetí rok už stůně a z okna hledí: odkvetly již sady, a siným oknem plují ze zahrady v oblacích bledých opojivé vůně. Tu šťastno je a v podvečerní chvíli u okna sedá, aby mohlo sníti, by mohlo mezi haluzemi zříti na černém nebi měsíc mdlý a bílý.
Šumot lesa.
Koruna hvozdu nade mnou. Listí padá k zemi. Úplněk svítí temnotou mezi haluzemi. O něze letních odpůldnů slyším zpívat ptáka, kdy duše chtěla plna snů vzlétnout nad oblaka. Teď to cítím... S větve spad’ na hruď list a ihned svad’ – všude voní svadlý háj. 22 To byl sen!! Jen tichý kvil v mojí hrudi ještě zbyl. V modrém světle tone kraj.
Dítě.
Našel jsem bledé dítě na mezi, tak samotné a s hlavou sklopenou. A viděl jsem, jak hořce plakalo a v ruce mělo svadlé pomněnky. A oči zvedlo ke mně s úžasem, v nich zářil dosud paprsk podzimní. Dalo mi ručku, já ji políbil, a spolu šli jsme dolů k vesnici. A z večera, když v tmě jsem osaměl, mně zdálo se, že vidím oči ty. Kam jsem jen pohléd’, všude viděl jsem to bledé dítě s hrstí pomněnek.
Hájevna v lese.
Zamlklý kout. A v stínu javorů se zvedá střecha sešlé hájevny; pár květin, pažit, na nějž padají větvemi stromů zlaté paprsky. Čmeláci bzučí. Hvozdy ševelí. A člověku je náhle v prsou mdlo, je jak ta chýš, kde nudně žije se a v zapomnění tiše umírá. 23 To milé místo. V dáli pěje drozd. Sem přijde žena s nůší na zádech, a z večera tu do tmy vyje pes, jakoby někdo trpěl v stavení. Má duše slzí... Stojím, dívám se v ta okna malá, prostá, bez lesku; je mi jak synu, jenž se vrátil z cest a tuší, že už všichni umřeli.
Resignace.
Kráčel jsem pustým, bezlidným krajem. Na vrších mřelo krvavé slunce... Setmělé hvozdy mizely v noci... Ticho se kladlo na pusté cesty, nejisté stíny těkaly nivou, pohřbenou mhou a paprsky luny... Myšlénky černé syčely v lebce, ruka se chvěla. Kráčel jsem stále v temnotách tmavých, silnicí tmavou... Cítil jsem: nyní půjdu tak věčně, nenajdu klidu, nenajdu domu, v kterém bych mohl najíti úkryt, v kterém bych mohl najíti lidi soucitných srdcí, spřízněných duší. V daleku plála sinavá luna! Zapomeň na vše, po čem jsi toužil. Zapadni v noci. Odejdi navždy – – 24
Nad strží.
V náručí spánku dříme svět, a z parků vůně růží dýše; v zahradách pláče fial květ, a v nebi hoří zlatá číše. A z parků vůně růží dýše; jdu cestou pustou tich a bled, a v nebi hoří zlatá číše, a z číše kane modrý jed. Jdu cestou pustou tich a bled, a za mnou spějí stíny tiše, a s nebe kane modrý jed na údolí a spící chýše. A za mnou spějí stíny tiše a kráčí dlouhou řadu let do údolí a spící chýše. Nad tmavou strží pláče kmet.
Smutný vítr.
V mých lesích smutný vítr zpívá nad krajem závoj šera splývá, a v dáli hasne slunce rudé, a smutno v srdci, smutno všude, mé touhy, moje srdce rudé. V mých lesích smutný vítr zpívá, a na mých cestách listí stlívá, a šedá mračna nebem letí, a pustá pole, pusté sněti, na kterých žluté listí stlívá. 25 Nad krajinou se nebe stmívá, a závoj noci nad vším splývá, co moje srdce noční chvílí u polní stezky v dlaně kvílí jak vítr, který v stromech zpívá.
Zklamané illuse.
Kol kouzelných zahrad jsem šel a krásné víly v mysli měl... Však uzamčena zahrada a stezka v bláto zapadá. A marně tlouk’ jsem na portál, nikdo mi neřek: „Vstupte dál.“ A zádumčivý archanděl ve věži safírové pěl. Tu světlo kmitlo v dáli tmou, žel, shaslo brzy přede mnou. Jak bludný princ jsem krajem šel, můj návrat nikdo neslyšel...
Modlitba opuštěného.
Já krajem šel, když měsíc zarudlý zelené louky polil paprsky, zatím co slavík kvílel v houštinách a květy růží páchly ze zahrad... 26 Mně bylo teskno. Šerá obloha nade mnou pnula svoje perutě; však ani slavík, šedá obloha nebyla mdlejší nežli já jsem byl... Ó, kterak prudce srdce bušilo, zatím co měsíc stoupal na nebi a kalným vzduchem klidně vlnily se pláče zvonů z horské vesnice. Já used na mez. Sklonil do dlaní svou hlavu těžkou, sněním znavenou, a ruce mé se tiše modlily, bych usnul záhy kdesi pod drnem, bych jednou shasl, zbaven bolestí, a zlomil svoje těžké okovy! Der Mensch erfährt, er sei auch wer er mag, ein letztes G ückGlück und einen letzten Tag.
Noční myšlénky.
Já spokojil se vždycky smutkem svým, že bude jednou konec.... dobře vím. Že přijdou dnové, kterým jsem se smál, že přijde bolest, jíž jsem nečekal, že přijde onen obávaný den, kdy budu ležet v prachu pokořen, 27 že budu jednou zmírat v temnotách, že budu cítit nekonečný strach, že nebudu mít potom ani sil, abych se na smrt s někým ještě bil... že budou shaslé moje oči mdlé, že opustí mne, zradí, zklame vše, že klesnu k zemi s divým výkřikem, že klesnu navždy v otevřenou zem, a se mnou moje říše zahyne, a na mých prsou Smutek spočine...
Táhnoucí oblaka.
Pod nebem, jež rozpíná se v dáli, kalná řeka vlny svoje valí. A nad vrchy slunce odpočívá, a nad krajem bloudí záře snivá. V plavých mlhách leží pustá lada, měkký paprsk na ně s hora padá. Padá, padá na chorobné žaly, by aspoň dneska trochu spaly. Padá, padá na duši, jež stůně, by se trochu nadýchala vůně. A z těch větrů, které krajem vanou, v moji duši klid a ticho kanou. 28 Sedím v háji, sotva větry slyším, svoje zraky upínám jen k výším, kde se modrá oblaka mdle vláčí; marné touhy, pro něž hořce pláči.
Touha.
Oh, moje srdce! Co tě ještě láká k těm krajům, kde se nekonečně smráká, kde rostou květy v zádumčivém pláči a polní stezky k bažinám se stáčí?... Oh, drahé srdce! Nemám já již síly a nervósní jsem, když vichřice kvílí, já nechci, abys dále smutno bylo, já nechci, abys zádumčivě snilo. Chci, abys kvetlo v rozpustilém smíchu a svoje tělo osvěžilo v hříchu. Chci, abys pělo jako mladé ptáče; pojď na má ústa, zanech toho pláče! Vím, že už nikdy nebudeme šťastni, že naši dnové nebudou už jasni, však jednou chtěl bych vidět svoje tělo, aby se prudce k slunci rozletělo... 29
Noční písně.
Il giorno se n’andava, e l’ aer bruno toglieva gli animali che sono’n terra, delle fatiche loro. (All. Dante)
Noc.
Noc teskná krajem kráčí z ticha, ve svojich loktech růže nese a mlžné zjevy do tmy dýchá a mizí v lese. A vůni roní její šaty, a její písně krajem kvílí, a občas skane úsměv zlatý jak motýl bílý.
Po západu.
K zádumčivému měsíci jdou mraky mdlé a truchlící. A z kalných mračen světlo hvězd mdle osvětluje svahy cest. [30] Jdou bledé ovce, z pastvy jdou, jdou zádumčivou krajinou, a pastýř píská na šalmaj. Je tichý luh a tichý háj.
Tmavá krajina.
Tmavé hvozdy, tmavé lesy, tmavé nebe, tmavé nivy; nad poli a nad skalami táhne vítr zádumčivý. Tmavé město, tmavé luhy, tmavé sady, tmavé pláně; věže, trhy, všechno dříme, bílý měsíc svítí na ně.
Něha noční.
Okno své otvírám luně, srdce mé smrtelně stůně. Mdlý vánek přináší z lesů unylé výdechy vřesu. Soumrak se do jizby vkrádá: „Spinkej, má dívenko mladá!“ 31
Starý dům.
Má smutná duše vypadá jak začazená světnice. Tam straší mrtví v rubáši při modré záři měsíce. A v nejzadnější komoře umírá vetchá babice, a u jejích noh shasíná melancholická hromice.
Neklidná noc.
Jak podivný to pIuje mrak v mých nocích měsíčných, kdy v stromech tančí severák a listí střásá z nich. A v jizbě stíny rozpráví, sedíce za stolem, až měsíc mdlý a stonavý vypluje nad polem. A v tichu šeré ulice jde poutník krokem mdlým, otvírám dvéře světnice paprskům měsíčným.
Štěstí ve snu.
Hvězdy se v oblacích chvějí, nachové hvězdy; šeptavý vánek si hraje v brunátném listí. 32 Cítím, jak v prsou se valí ohromné štěstí s temene vysoké hory do tmavé tůně. Než nyní temno se sneslo, pobledly hvězdy; veliký Zármutek visí nad nočním krajem.
Pozdě k ránu.
Hvězdy blednou. Pozdě k ránu; oknem proudí chladný vzduch. Náhle kdosi tluče v bránu: Holla, ahó, buch, buch, buch. Noc se plíží podle strání, venku hřmotí člověk dál. Blízko, blízko do svítání. Pustý hrad a pustý sál. Z rána kdosi spěšně vyšel, někdo vykřik blízko vrat; pak jsem dlouho, dlouho slyšel řinkot zbraní ze zahrad.
Souboj.
Dva rytíři se utkali na křižovatce cest a bledé písně zpívali při záři bledých hvězd. 33 A na vše sobě vzpomněli a nad vším začli lkát, když ptačí zpěvy zazněly do noci ze zahrad. Na zlaté hvozdy princezen, na vše, co každý chtěl; a z oken nebe nachýlen jim žehnal archanděl.
Báchorka.
Ze zlatých oken paláce se sklání krásná víla; vlasy má sluncem zlaceny a ňadra sněhobílá. A v safírové jeskyni se probouzejí saně, co na mýtině v zeleni se pasou klidné laně.
Dnes...
Dnes venku loví pytláci, a čerti blínů nasili; princezny pláčí v paláci, a vědmy hvězdy shasily. 34 A mrzák dneska v noci snil, že ujde za den tisíc mil, a moje srdce zakleto do tmavé hory přes leto.
Zakletá duše.
V nejzelenějším zátiší dnes ani vánky nedýší. A před půlnocí teskně táh’ bojácný vítr v korunách. Ach, dneska tudy kráčela a cestu pláčem smáčela. A k ránu květy povadlé pluly po vodním zrcadle.
Březový les.
Ten malý lesík březový – co viděl, nikdy nepoví. Tam jedenkrát jsem pochoval na skrytém místě krutý žal. Ach, to vám jistě nepoví ten malý lesík březový. 35
Ztracený život.
Ó, noci, ozař duši mou unylou, můj sen je příliš sladký, já oplakávám ztracené, já oplakávám zmařené své statky. Ó, noci, ozař duši mou slzavou, ó, nech mne trhat kvítí, rty moje nikdy nepoví, jak nekonečně hladoví mé žití. Ó, noci, ozař duši mou tesklivou, mé cesty v tmu se stáčí, tak ubírám se v modrých snech zádumčiv, tich a bez útěch jen pláči.
Oblaka.
Oblaka bílá plují v dál – v tmavou dál. Kraj v náruč šera klesá, ticho je v dálce, ticho mdlé; oblaka plují v zrcadle spícího plesa. 36 Oblaka znikla, všude tma, všude tma, pláň pusta je a sirá; jdu teskně stezkou pod skalou, jdu chůzí mdlou a pomalou jak ten, kdo zmírá.
Koráby.
Bílé koráby se noří na obzorech velkých moří. Na obzorech zanikají, na palubách poklad mají. A mé srdce touhou hoří po korábech cizích moří... 37
Mystická růže.
Hominum, divumque voluptas Alma Venus. Lucretius.
Amour, être de l’ être! Amour, âme de l’ âme. Lamartine.
Přání.
Já chtěl bych jednou spát na rudém vřesu a ve snu naslouchat ariím lesů. Já chtěl bych jednou snít na klíně děvy a z jejích retů pít vášnivé zpěvy.
Portrét K. –
Obraz tvůj v mé duši vstává, když jsme dleli po západu na lavičce v městském sadu, kde voněla čerstvá tráva. [38] Viď, že jsi mne měla ráda? Teď se moje cesta vine v kalné kraje, nehostinné, a do tmavých hlubin padá.
Za pár let.
Za pár let! Co vše se změní v žití. Vy mláda jste a já jsem kmet za pár let! Za pár let! Můj vlas již prokvetává, snad opustím už brzo svět za pár let...
Setkání.
Ty jsi už matkou. Čas mnoho změnil. Tvá krása přešla. Tvé srdce schřadlo. Já cítím dosud, jak nás to bodlo, když jsme se sešli po dlouhých letech. Však tehdy, v době, kdy kvetly růže, tenkráte bylo to pravé štěstí. 39
Píseň.
Vzala jsi mi srdce, stále jsi je chtěla, vzala jsi mi srdce, na mne zapomněla. Stále jsi je chtěla, prchly zlaté časy, nyní velkým smutkem zbělely mé vlasy. Zbělely mé vlasy, zlomily mne žaly, a mé něžné city chladné větry svály. Ve své jizbě sedám, zima se již blíží, a mou smutnou lebí vzpomínky se plíží. Zdali vzpomeneš si na ty zlaté časy, kdy jsi hladívala moje černé vlasy? Ale vše je marno, srdce jsi mi vzala, srdce jsi mi vzala, prsa rozdrásala... 40
Koketa.
Svá krásná ústa otevřela a promluvila slova ta, při nichž se moje duše chvěla, a křídla k letu rozpjata. Já na ni hleděl oněmnělý, co ještě asi hledá tu: na její bílé šíji skvěly se diamanty v brokátu. A když pak navždy odcházela a spustila své tralala, já cítil, že se duše chvěla tím slovem, které šeptala.
Tanec smrti.
Je nebe plno bílých hvězd, v své síni sedím sám a sám, já chtěl bych zpívat, chtěl bych kvést, a zatím do svých dlaní lkám. Já zatím do svých dlaní lkám, a mojí hrudí táhne vzdech, já jedné dívky vzpomínám, již miloval jsem nejvíc z všech. Já chtěl bych u ní zase být a chtěl bych líbat její ret: Však schladly vášně, schladl cit... Hej, smrti, zahrej menuet... 41
Mrtvá láska.
Marie, cos’ nechala mi vzdech, jen vzdech a nic po sobě víc, jen slz a bolů na tisíc, co zbylo mi z tvých božských něh? Ó, světla! očí cudný hod, jenž sytil moji duši mdlou, proč vypluly jste z mojich vod? Hle! – marno – dávno vše je tmou! A často večer v teskných snech zřím z šera plát dvé očí tvých; já chci tě zlíbat na ústech – však ty zas mizíš v oblacích.
Bezejmenné.
Mé bledé vzpomínky jak motýli se bojí. Je večer úzkostný, a vítr monotonní ve stromech naříká, a k jeho nářkům pojí se výkřik měsíce, jenž zlaté slzy roní. Mé bledé vzpomínky jak motýli se bojí. Jak přítmí večera, jež v čalouny se vkrádá, v mou duši unylou, jež zpívá nápěv snivý, jdou vzpomínky na dívku, jež mne měla ráda, zas slyším její hlas rozmarně zádumčivý, jak přítmí večera, jež v čalouny se vkrádá. 42 Zřím tváře spanilé a její oblek bílý, ty oči zářivé, ty musí věčně žíti, já zřel je přečasto ve tmavé noční chvíli jak hvězdy neznámé, jež v mlhách noci svítí; zřím tváře spanilé a její oblek bílý. A tiše, diskrétně se nyní ke mně sklání. Ó, smutná vzpomínko, jež přinášíš mi štěstí, ty bledá Madono, tvůj pohled duši raní; já cítím povadlé své nivy znovu kvésti, když tvoje hlava mdlá se ke mně tiše sklání.
Na rozloučenou.
Má slečno! K čemu dlouhá slova? Už dříve měl jsem čest vás znát, vy jste přec slečna Jidášová, na to bych mohl přísahat. Jsme vyrovnáni – co teď chcete? je doba, aby každý šel, mne více, zlato, nesvedete, já poznal dotek zrádných těl. Vy pochybné jste takto krásy, že světačka jste, dobře vím, vzpomeňte sobě na ty časy, kdy chodili jsme podloubím. Já býval vždycky dítě králů, vy dítě lásky zkažené; choďte do parků a do bálů, tam se snad něco sežene, 43 My líbali se ještě v loni; co hloupých mluvili jsme vět... Pro tisíc srdcí růže voní, pro jednu pannu není svět.
Ve vzpomínkách.
Jak bílá oblaka mou duší táhne sen. Ve svojich vzpomínkách zřím jednu z oněch žen, jež miloval jsem kdysi. A stále víc a víc se z temnot noří líc, a v duši plane mi dvé černých zřítelnic a něhyplné rysy. Ach, toto děvčátko jsem míval z duše rád, nosila empirový, dlouhý, řásný šat a klobouk bílý, a její malý ret se stále usmíval, jakoby k polibkům, jen k políbením zval v diskrétní chvíli. A znovu vidím ji, jak by to bylo dnes, jak se mnou kráčí zas ve stinný, šerý les; má ještě šaty bílé, a ptáci zelení zpívají na sněti, a ona, naivní, mi leží v objetí, té šťastné chvíle! 44
Ó, moje lásko.
Ó, moje lásko, moje štěstí! Ty růže musí věčně kvésti; ach, tomu je už mnoho let, co kráčeli jsme zamyšleni vždy za večera ze stavení a nezřeli, že světlo denní už dávno opustilo svět. Teď po letech buď požehnána! v mých prsou otvírá se rána, pro niž jsem marně hledal lék, v mé komnatě se mrtví šklebí, mé srdce mdlé, a pusto v lebi, a příliš daleko je k nebi, kde plane luna vzpomínek. Ó, nyní pověz, kde teď žiješ – což trpíš nebo v hrobě hniješ? Je smutno, mnoho tomu let, co tehdy odcházel jsem v dáli, a táhlé housle nocí hrály, já cítil, že jsme spolu stáli pro celý život naposled.
M. – A.
Můj celý život tobě patří, mé zlaté sny a kraje víl, já dal ti svoje něžné srdce, jež umíralo v horečkách. 45 Ty záříš jako bílé slunce nad spící hládí mrtvých vod a házíš svoje sladké světlo do hlubin, kde má duše sní, jež líbá tvoji sladkou záři, tvou nekonečně sladkou zář. A v mojich rukou kvetou růže, tvou čistou láskou rozvité: když líbáš moje kalné čelo, když celuješ můj chmurný vlas, a voní.... Jako krásná báje mne okouzlila láska tvá a ovinula moje skráně duhovým věncem z lilijí. Ty vzkřísila’s mé mrtvé touhy, ty uzdravila’s choré sny dotekem svojich rudých retů. Můj život tobě náleží, anděli, duší vyprošený, serafe v parách růžových na prahu netušených rájů. 2, 14: harini eth maraich, haschmîëni eth kôlëch.
Ráj.
Na mechu jsem našel Mínu; tu jsem zlíbal její čelo, ale ona neprocitla. Pohladil jsem její vlasy; ruka má se touhou chvěla, galantnost však zvítězila. 46 Ale přece zašeptal jsem: „Míno, moje sladká Míno!“ – V tom se náhle probudila. Otevřela svoje oči, a v těch očích něco plálo, jako zlaté nivy ráje.
V očekávání.
Růže voní těžce z otevřených sadů; ležím v hebké trávě, čekám stále, že mne tady najdeš. Slunce září z nebes, cítím jeho světlo, a má krev se bouří po tvém klíně nevýslovných slastí. Oh, teď slyším kroky jako zvuky písně. Jsi to, moje drahá? Ó, ty’s přišla! Růže voní těžce... 47 Godi con lei, che t’ ama, pura felicità.
Chtěl bych tě míti...
Chtěl bych tě, dívko, jedenkrát míti celičkou, celou, jen malou chvilku, hořící láskou, kypící žitím, jedenkrát, jednou..... A moje smutné srdce se chvěje nadšením, štěstím, velikým štěstím.
Výstraha.
Jak leknín snící na hládi plesa, já tebe našel na cestách žití. Já viděl tvoje veliké oči, já líbal tvoje upřímné oči ve svojich loktech. A v noci měsíc tesklivě zpíval: Proč nenechal jsi květinu kvésti? Byla tak krásná a nyní svadne ve tvojich loktech. 48
Excelsior.
Uprostřed vřavy řinčících ulic, uprostřed zahrad, trhů a chrámů, uprostřed hospod, chýší a zámků zpívám ti píseň chvály a slávy, veliká Ženo, životodárná! Zářící básník, nadšený žitím, zpívám ti sílu, zpívám ti radost, zpívám ti všechno, všechno své štěstí, veliká Ženo, životodárná! Zpívám ti dnes a budu ti zpívat hymnickým hlasem po celý život, v žalu i strasti, v radosti, smutku, nad bahnem žití, zápachem kloak, veliká Ženo, životodárná! 49
Staniž se světlo...
Matko, chci, abys mi koupila zahrady velké... jako nebesa... Pavel Redonnel.
Píseň.
Tam za modrou řekou leží krásná zem, a já tady truchlím nad svým osudem. Vím, že slunce září, že vše rozkvete, a v mé hrudi pláčí touhy zakleté. A mé bílé ruce v snách se spínají, a mé bílé ruce tiše klesají. A tam za horami a tam za řekou rozkvétají ráje, háje rozkvetou! [50]
Svátek květin.
Háj, háj, v sadě máj! kvete kvítí, svítí máj. Máj, máj, zvučí háj, ptactvo zpívá, zpívá háj. Háj, háj, v duši ráj! V srdci růže, v růžích ráj. Ráj, ráj, velká báj! Srdce kvete, kvete kraj.
Májové jitro.
V lesích plno ptáku, v polích plno máků. Den je plný záře. Hoj, jak hoří tváře! Hejsa, hop na oře pojedu za moře.
Jaro jede.
Jaro jede, jaro jede, za uzdu si oře vede, zpívá píseň svoji: Za mnou, hoši moji. 51 Děti skáčí, pějí, pláčí. Hej, mé sličné dítě, do kola jen hbitě!....
Popěvek.
Zašuměly bory v dálce za obzory, v dálce za obzory. Malé děti skáčí, všude zpěvy ptačí, všude zpěvy ptačí. Běží ku potoku, radost plá jim v oku, radost plá jim v oku. Štěstím kraj se chvěje, slunce sladce hřeje, slunce sladce hřeje.
Květen.
Moje zlaté děti pějí v tance reji, luhy, pole, jeden květ, září svět. To jsou moje chvíle šťastné, záře jasné, kdy mi zmlká trpký vzdech v svadlých rtech. 52 Líce moje rdí se nachem, v letu plachém prchá z mojich tmavých hor příšer sbor. Kraj se chvěje v bledém lesku, v tichém stesku cítím kolem vonný sad rozkvétat.
Na nivách.
Kráčeli jsme pestrým luhem. Slunce žhnulo v modremmodrém nebi. Moje ruka tiskla její. Kráčeli jsme jako děti. Pojednou mne oslovila: „Rci, co je to vlastně jaro?“ A v mých očích plálo štěstí. Ptáci pěli z nízkých hájů.
Jarní slavnost.
Venku v háji pějí ptáci, mušky zlaté, šedé, modré poletují teplým vzduchem..... Slunce hladí stébla trávy. 53 Sady září z modrých dálek, žluté klasy, žhavá ústa, roztoužené, dětské oči; a na mezi zástup dívek zpívá lehce: U potoka pějí ptáci, že prý se nám jaro vrací. Tralala... V našich srdcích láska kvete, že jí rovné nenajdete. Tralala.... Malé hnízdo v květné stráni to by bylo naše přání. Tralala... A pak k tomu srdce vřelé, aby bylo štěstí celé. Tralala..... Tiše zvučí hlasy v háji, budí květy, teskní v skalách... A já tančím s luznou dívkou, líbám její smavé tváře, rozplétám jí zlaté vlasy. 54 A kol všechny dívky září, a jich píseň zvoní v květech, hlaholí ji háje, stráně: „V našich srdcích láska kvete“....
Milenka.
Na nebi honí se obláčky sem a tam, paprsky slunce mne celují – vzpomínám... Na milou vzpomínám, na milou, na milenku, chtěl bych ji přitisknout k prsoum svým na chvilenku. Chtěl bych ji zlíbati na ústa, na její ret, chtěl bych tak, aby se roztančil celičký svět.
V přírodě.
Na hrázi je plno dětí, a pod hrází hustá tráva; válí se to, s kopce letí drobná děcka rusá, plavá. 55 Jab’ka září v houšti snětí, jab’ka rudá, usměvavá, volavka nad nima letí, perutěma bouřně mává. Nad hrází zvedá se vrch, v zahradách směje se chýš, rumpity, pumpity, duše!... Teď hošík holčičku strh’, válí se okolo hruše níže a níže a níž.
Nálada ospalého odpoledne.
Je večer. Vodní hladina se leskne v dálku napjata, a kolem mlčí krajina, nad kterou tiše usíná patena ze zlata. A lehce voní ze zahrad květiny bílých chrysanthem, v údolí hučí vodopád, a na obzoru stojí hrad. na nebi zeleném. Jdu mezi žlutým obilím; za hvozdy azur v růžích vzplál; jak je mi blaze, nepovím a jenom rudé slunce zřím nad vrchy černých skal. 56
Je leto.
Je leto. V háji slavík zpívá, a ticho všude. Večer splývá nad hvozdy; zádumčivé stíny se plíží z roklí do krajiny. A bledá luna bloudí plání a větrem zvučí její štkání. Je ticho, snivé hvozdy ztměly, jen zvony, které v dáli zněly, za modrou řekou občas zazní... U vod se chvějí vrby bázní...
Rozkvět.
Před svojí chýší zřel jsem víly stát, oděny byly v sněhobílý šat. A všem se chvělo štěstí ve zracích. Andělé bílí pěli v oblacích. A kde se země rukou dotekly, veliké, bílé růže rozkvetly; a kdykoli se k růžím sklonily, ty chvěly se a čistě zvonily. A průvod dětí smavým krajem šel a melodický, sladký nápěv pěl, že ona píseň vzduchem zvučela jak roztoužená hymna anděla. 57
Sluneční den.
Nad městýsem se zlaté slunce smálo, a vůbec den byl tehdy zářivý; v zahradách tisíc květů štěstím plálo, a děti vyšly sobe na nivy. A celá země jak by kouzlem vzkvetla, a dívky byly jeden žert a smích; na bílou chatu holubice slétla, mdlá holubice bílá jako sníh. A vzduch byl mdlý a vášnivý a žhavý, že byl jsem blažen skoro k závrati, a zlaté sny se chvěly kol mé hlavy, a skřivana jsem slyšel jásati.
Pan.
(Arnold Böcklin.)
Pan s hrudí kosmatou, držící v objetí Venuši – královnu, která se uklání, by prchla jeho rtům, ve slunci pijícím, jež planou žádostí. Šat sotva halí ji. Jakoby vystoupla z vln vody zčeřené s průhledným závojem kol údů lichotných. A v stíny večera skropeném lesíku u břehu jezera, skrytého třtinami, prchají s výkřikem zděšené naïady. Obličej jeho je naivně lhostejný, jak tušil by moc svou, jíž všechno podléhá, – každičké stvoření i každé umění – a úsměv pohrává mu v tváři nadulé. 58 Křídla! Křídla! Křídla vzlétnout nad život! Křídla za hranice smrti! Rückert.
Nový život.
Má duše roste, větve rozkládá nad smutná lada, která proklel jsem! Je plna šťav a barev nebeských a hýbe zemí, hýbe oblohou. Když moře zazní v škebli večera, a já je slyším k hvězdám kypěti, tu zavru zrak, a smutek odlétá; jen záři vidím, záři bezmeznou... Hle, nyní cítím, co jsem vlastně byl, když poklady jsem hledal v pralesích: Já plamen byl, jenž nezná umdlení, teď plamen jsem a sním o stvoření! Ty úzké kraje, ty mi nestačí! Mne nevábí víc tklivé zahrady. Cos ve mně raší, chci zas nabýt sil a stále stoupat k mladým planetámplanetám. A já to mohu, já to dokáži a mládí vzkřísím, kdybych zajít měl. Ze tmavých tůní bouřně vyletím a hrdou trofej vetknu do nebe!
Triumf.
Chci život pannen a mužů, chci život silný a bujný, chci život lesů a zvířat, 59 chci zpívat ku chvále srdce a mladé haluze lámat, bych klad’ je před oči slabých a dal jim zjevení světů, zjevení blaha a štěstí, jež čeká příchodu silných, by mohli vzplanouti žárem. Chci život tropických rájů, chci život velikých vášní, nesoucích nejdražší sklizeň na poli lidského žití!
Hymnus kráse.
Kráso! Má bílá, nádherná vise! U tvého trůnu pokorně klečím, zpívaje píseň odvěké touhy. Kráso! Ty Kráso bílá a žhnoucí! Před tvojí září skláním své čelo, do hlubin snů tvých nořím svou duši a s okem jasným, zářícím blahem, vyprávím světu o tvojí lásce. Kráso, ty čistá, odvěká Kráso!
Jsem socha Memnona...
Jsem socha Memnona, ve které vítr zpívá, a ptáci semeny a oblaky mne živí; já stojím tisíc let a zrak můj zádumčivý do dálky hrouží se, kde obloha se stmívá. 60 Jsem pomník staletí, ve kterém vítr zpívá; mé nohy znavené řeřavý písek kryje, v mých vlasech zcuchaných divoká bouře vyje, a ke mně v naději se člověčenstvo dívá. Ó, slunce, planety! Co mně je století? já slouchám výkřikům, jež ke mně zaletí z té tmavé propasti, kde lid se plahočí. Pryč, mraku! Zacláníš mi slunce na nebi; ať opět zčernají mé vlasy na lebi, a paprsk stříbrný mi padne do očí! 61
Epilog.
Masky.
Duše: Odkud jdeš? Poutník: Z daleka. Duše: Kam jdeš?! Poutník: Daleko. Nevím sám; jdu za sluncem. Jsem starý poutník. Duše: Chceš mne vzíti s sebou?! Poutník: Nemohu tě vzíti s sebou. Jdu daleko. Duše: Jak to, že nejsi unaven? Poutník: Ty mne nepochopíš. Kráčím stále; jsem ten, jenž nezná klidu. Vyprovodíš mne kousek do polí? Duše: To bych mohla. Myslím, že ti rozumím. Ah, proč mne nechceš vzíti s sebou? Opovrhuješ mnou! Poutník: Ne. Duše: Proč tedy váháš? Poutník: Poněvadž nemáš síly. Duše: Proč nemám síly? Poutník: Jsi mláda! Duše: A co z toho? Poutník: Klesla bys uprostřed cesty. Je škoda života. Proto tě odmítám. Duše: Musím se tedy dále soužiti? Poutník: A nabývat sil. Duše: Jsem dosti silna! Chci jíti! Poutník: Klesneš uprostřed cesty. Nedojdeš k slunci. Duše: A proč mám strádati? Poutník: Abys se naučila trpět. Musíš dříve otužiti. Duše: A proč mne chceš opustiti? Poutník: Abys se naučila po mně toužiti. Duše: Kdo mne však potěší? [62] Poutník: Ty musíš těšiti sama sebe. A proto tě opouštím. Musíš na mne vzpomínati, aby sílila tvoje víra ve mne, nesmíš na mne zapomínati, neboť bys ztratila sebe. Musíš se obětovati. Nemohu ti pomoci. Musíš čekati. Duše: Opovrhuješ mnou! Poutník: Jsem starý zkušený poutník, který zná život. Radím ti jenom. Duše: Tvé starosti jsou marny. Poutník: Abys nepodlehla útrapám cesty, musíš býti silná. Duše: A kudy vede cesta?! Poutník: Žhavými pouštěmi písku a krajinami obrovských ledovců. Duše: Jsem zvyklá vedru. Poutník: Může býti... Ale podlehla bys! Duše: Jsem zvyklá zimě. Poutník: Může býti. Ale jsi mláda. Duše: A co ty? Poutník: Putuji věčně. Duše: Neodpočineš si nikdy? Poutník: Nesmím! Duše: Nebuď tak přísným. Odlož svůj plášť. Zde je milo – posaď se. Zůstaň u mne. Poutník: Není možno. Jsem člověk, který putuje. Duše: Miluji tě. Poutník: Milující jsou slabí! Buď silnou. Duše: Vejdi pod moji střechu! Poutník: Musíš čekati! Duše: Nechci déle čekati. Poutník: Nebuď bláhová. Jsem starý muž. Duše: Ale miluji tě. Právě takovým jakým jsi. Proč jsi tak krutý? Poutník: Musíš hladověti. Musíš se postiti a připravovati se na důstojný příchod. Nevidíš mne dosud, jakým opravdu jsem. Musíš čekati! 63 Duše: Budu nešťastna. Poutník: Budeš šťastna. Duše: Umru. Poutník: Budeš žíti. Duše: Proč žíti? Poutník: Je to síla. Duše: Myslím, že se klameš. Život je obětí. Ty jediný bys mne mohl spasit, učinit šťastnou a velikou – a unikáš mi. Poutník: Je to nutno; jsem poutník. Duše: A zatím, co budeš putovati světem, sestárnu a krása má povadne. Poutník: To jsou myšlénky těch, kteří nechtějí čekat. Duše: Jak tedy jinak? Poutník: Tvá krása neuvadne! Duše: Nikdy? Poutník: Tvá krása je věčná. Ty musíš trpět a toužit – to je duševní krása. Duše: Ale já sešílím. Poutník: Modli se! Duše: Ale což, když budu v pokušení? Poutník: Vzpomeň si na mne! Duše: V mé samotě? Poutník: Do mého příchodu. Duše: Ale což zemru-li hladem ? Poutník: Polykej slzy. Duše: A potom až přijdeš? Poutník: Vezmu tě s sebou. Duše: Navždy? Poutník: Putuji věčně. Duše: Budu tvoje? Poutník: Modli se a trp! (Opona.)
64 OBSAH:
I. Hluboké chvíle.
Str. Mrtvá loď1 Příšerný koráb2 Ahasver2 Mysterie3 Delirium4 Bída4 Město pod sněhem5 V pavučinách šera5 Noční výjev6 Křížová cesta7 Vykoupení7 Zátiší8 Smrt víly8 Zapadlé zvony9 Kalné dni10 Hořké chvíle I.–II.11 Z teskné hrudi11 Útěcha12
II. Trosky illusí.
Prokletá země13 Dies irae14 Ballada14 Pohádka15 Dobrodruh16 Modrý pták17 Smutní rytíři17 Snílkové18 Píseň večerní19 Černá hodina19 Blahé chvíle20 Konec mládí20 Nad mrtvým krajem21 Mé srdce...22 Šumot lesa22 Dítě23 Hájevna v lese23 Resignace24 Nad strží25 Smutný vítr25 Zklamané illuse26 Modlitba opuštěného26 Noční myšlénky27 Táhnoucí oblaka28 Touha29
III. Noční písně.
Noc30 Po západu30 Tmavá krajina31 Něha noční31 Starý dům32 Neklidná noc32 Štěstí ve snu32 [65] Str. Pozdě k ránu33 Souboj33 Báchorka34 Dnes...34 Zakletá duše35 Březový les35 Ztracený život36 Oblaka36 Koráby37
IV: Mystická růže.
Přání38 Portrét K.38 Za pár let39 Setkání39 Píseň40 Koketa41 Tanec smrti41 Mrtvá láska42 Bezejmenné42 Na rozloučenou43 Ve vzpomínkách44 Ó, moje lásko45 M. – A.45 Ráj46 V očekávání47 Chtěl bych tě míti...48 Výstraha48 Excelsior49
V. Staniž se světlo.světlo...
Píseň50 Svátek květin51 Májové jitro51 Jaro jede51 Popěvek52 Květen52 Na nivách53 Jarní slavnost53 Milenka55 V přírodě55 Nálada ospalého odpoledne56 Je leto57 Rozkvět57 Sluneční den58 Pan58 Nový život59 Triumf59 Hymnus kráse60 Jsem socha Memnona...60
Epilog.
Masky62
E: jf; 2004 [66]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Weinfurter, Eduard
(Nákladem knihkupectví E. Weinfurtra v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 68

Autor motta: Lamartine, Alphonse de
(Lamartine.)

Motto: Lamartine, Alphonse de
(Lamartine.)