V pavučinách šera.

Emanuel Lešehrad

V pavučinách šera.
U okna sedím ponořen v sebe... V ulicích města rozžaty lampy; 5 šedivé domy topí se v přítmí, střechy i řimsy; a na západě táhne se smutná linie modře, smutná jak touha zrozená pozdě. Pode mnou život pozvolna tichne, umlkly zvony, jež v dálce lkaly, neb tma je zhltla, a klidný spánek opil je všecky. V zákoutí ulic plíží se stíny, a měsíc spouští hedvábné stuhy na hlavy lidem. A zmožen sněním sedím u okna v plyšovém křesle, zíraje v širou prohlubeň noci... Hlava se sklání těžce na prsa, a náhle cítím, co dosud nikdy jsem nepocítil – veliký smutek měsíčné noci.