Smrt Víly.

Emanuel Lešehrad

Smrt Víly.
Měsíc svítí do krajiny. Úvalem se plíží stíny. A mdlá víla s kalným okem sedí, sedí nad potokem. Do hlubiny smutně zírá, cítí, že už odumírá. A když hvozdy zrůžověly, její sestry v dálce pěly: „Drahá sestro, zle je, zle je, v našich hvozdech vichr věje, slunce skryto za oblaky, vyhasly už naše zraky naše luhy jsou bez květů, a za noci žalno je tu.“ A mdlá víla hladí tělo, které hlady zhubenělo; 8 zavírá své kalné oči, hvozd se před ní v kruzích točí, a nad hvozdem měsíc visí, měsíc mdlý a měsíc lysý; vidí nebe purpurové a na něm se blyští snové. Z potoka se pára zvedá. Na mech klesá víla bledá.