Nad mrtvým krajem.

Emanuel Lešehrad

Nad mrtvým krajem.
Zvuk zvonů zazněl z fialové dáli, jakoby mrtvo prolomiti chtěl, ten známý hvozd, kde plavé ženy spaly, kdes z dola čímsi dávným zašuměl. Ve skalách zejí sluje opuštěné; jich dávno rohy lovců nehluší. Obloha černá nad kraji se klene, a smutné světlo kane do duší. Ó, kdyby aspoň touto dusnou zemí zazněly divé hordy nepřátel! Však boje neschopnému bolno je mi, že smutek ten jsem vlastně kdysi chtěl. – A podivná mne lítost nyní jímá, když vidím kraje nocí zasuty, a v mojich žilách zkažená krev hřímá mdlým vztekem pomsty, touhou pokuty... 21