Dies irae.

Emanuel Lešehrad

Dies irae.
Dies irae, dies illa...
Vzpomínáš, duše má, zámku v rozkošném, kvetoucím kraji, kde zlaté pěnkavy pěly: budovy s věžemi v modru, jež plály v paprscích slunce? Sousední kouzelník hleděl žárlivě na pyšnou stavbu, jež rozvíjela svůj kalich, jak velká stolistá růže; i hloubal, jak by ji zničil. A hle, mé životní slunce, mé štěstí a moje lásko: Pohasla veliká záře, povadly zvonící květy, umlkli veselí ptáci. Ach, ano, princezno moje, tak zaklel jednoho jitra příšerný oblak můj domov a vložil srdce mé na trůn uprostřed Smutku a Vzdoru.