Koketa.

Emanuel Lešehrad

Koketa.
Svá krásná ústa otevřela a promluvila slova ta, při nichž se moje duše chvěla, a křídla k letu rozpjata. Já na ni hleděl oněmnělý, co ještě asi hledá tu: na její bílé šíji skvěly se diamanty v brokátu. A když pak navždy odcházela a spustila své tralala, já cítil, že se duše chvěla tím slovem, které šeptala.