Mysterie.

Emanuel Lešehrad

Mysterie.
Pod bledou oblohou, na které luna plane, jas lijíc unylý na sešeřelou zemi, v plášť šera schoulenou, jak dítě, skolébané mdlou písní vichřice, jež bloudí haluzemi, pod stinnou alejí v klid posvátný a tklivý, na němé buffety, ukryté v starém háji, v šer tichých údolí, kde sametové nivy v mhách noci dumavé jak splavy vypadají, na smutné potoky, ve stínu olší spící, kde ženy blouznivé sní v modré tiši mhavé, jimž touha umřela a červeň prchla z lící, jež k lýrám skloněny zpívají písně lkavé, – ó, krásná vidino! – já cítím tvoje ruce na žhavém čele svém, a v žilách krev mi hoří, a moje vidiny, mou vášní hnány, v muce v mém těle vzpínají se jako bujní oři. 3 Nech duši spočinout v tvém klíně věčně líném a dlaní třesoucí tvé hladit vlasy zlaté, až sněním omámen a otrávený spleenem do tvojí náruče ti klesnu rozepjaté.